Vrány a sovy z Kosova

V staré indické pověsti Pančatantře se praví, že jsou sovy a vrány věční nepřátelé. Jejich svár se odvíjí od chvíle, kdy shromáždění všech ptáků zvolilo svým novým předsedou sovu, protože se dosavadní bůh Garuda věnoval jiným záležitostem a na svou funkci neměl čas. Jenže vrány tato volba pobouřila: „Takže to nemehlo, co ve dne spí a v noci loví, nám bude vládnout?“ začaly pokřikovat. A tak vypukla válka, která trvá dodnes. Příběh o Srbech a Albáncích v Kosovu se této pověsti podobá. Nebude-li bůh Garuda v podobě vrchního představitele OSN dost ostražitý a houževnatý, vrány a sovy se do sebe opět pustí.

Omlouvat se? Proč?

Po invazi spojeneckých sil do Kosova v roce 1999 a válce, která vedla k odchodu srbských oddílů i útěku většiny kosovských Srbů, sice v Bělehradě brzy padl režim Slobodana Miloševiče, jenže žádná omluva ze strany Srbů za spáchaná zvěrstva se zatím nekonala. Vojislav Koštunica, poslední prezident zbytkové Jugoslávie – než byl tento stát nakonec přejmenován na Srbsko a Černá hora –, stále hájí názor, že vinu za války z 90. let nesou všechny národy bývalé federace stejnou měrou. Koštunica je dnes šéfem Demokratické strany Srbska, významné parlamentní strany, a jak zdůrazňuje, nevidí důvod, proč by se Srbové měli omlouvat první, respektive proč se omlouvat vůbec.

Podstatná část srbské veřejnosti včetně médií stále Albánce nazývá…