Solženicynův neučesaný autoportrét

Druhá kniha memoárů Alexandra Isajeviče Solženicyna Zrno mezi žernovy – Črty z vyhnanství, která se minulý týden dostala do rukou českému čtenáři, vychází naštěstí v době, kdy je možné posoudit její obsah s dostatečným časovým odstupem od popisovaných událostí. Čtenář si při četbě může udržet přirozený nadhled a ušetřit se zbytečných emocí, které by kniha v jiném čase a za jiných okolností bezesporu vyvolala. Vzpomínky proložené úvahami o životě, politice, morálce a v neposlední řadě o autorově vlastní důležitosti a ublíženosti už dnes zdaleka nemají sílu časované bomby, jakou mělo v polovině 70. let na obou březích Atlantiku vydání knihy Souostroví Gulag. Nicméně umožňují nám nahlédnout Solženicynovu osobnost v celé její složitosti.

Na řeči není čas

Soudě podle dokumentárního filmu režiséra Alexandra Sokurova, který letos v srpnu odvysílala ČT, je dnes Solženicyn stařec úctyhodného věku, který svým vzezřením připomíná ruského pravoslavného mnicha. Dlí v ústraní nedaleko Moskvy a pracuje na historickém románovém cyklu Rudé koleso, který by měl naplnit Solženicynovo celoživotní předsevzetí: totiž odhalit a posoudit příčiny katastrofy, kterou pro Rusko znamenala revoluce roku 1917. Do určitého okamžiku spojoval Solženicyn toto úsilí rovněž se svou představou o mravní obrodě Ruska, jejímž základem mělo být právě pochopení vlastní tragické minulosti a národní sebeuvědomění.…