Češi spravují svět

Národ léta si přeříkávající mantru „o nás bez nás“ najednou v týmu spojenců připravuje samosprávu pro Irák, podílí se na západní strategii vůči diktaturám a teroristům, spolurozhoduje o ústavě pro Evropu. Samé velké věci. A spolu s nutností je řešit dorazila do zdejší kotliny i otázka: Kdo vlastně jsou ti lidé sedící v českém dresu za stolem, u kterého se tvoří svět? A co vlastně dělají?

Kubou to začalo

Velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková jde rovnou k věci: „Když se loni v lednu Václav Havel postavil spolu se sedmi evropskými premiéry na stranu Spojených států v irácké válce, stala se v dějinách české diplomacie nebývalá událost. Cyril Svoboda rozeslal všem ambasadorům na Blízkém východě jasnou politickou instrukci: stojíme za Amerikou, musíme v tomhle boji obstát a musíme být aktivní. To jsem z úst ministra zahraničí od dob Jiřího Dienstbiera neslyšela.“

Velvyslankyně, jejíž příběh se stal symbolem nových časů v české diplomacii (viz rámeček na straně 14), neváhala. Trávila dny a noci na kuvajtské základně českých chemiků, fungovala jako spojka mezi Prahou, Londýnem a Washingtonem a podle mnohých významně přispěla k tomu, že se Česko fakticky zapojilo do války po boku spojenců.

Příběh zdejší nově probuzené odpovědnosti ale netvoří jen kapitola s názvem Irák. Po jarních represích proti kubánskému disentu ministr zahraničí Cyril Svoboda prohlásil, že Česko vytvoří na Castra „permanentní tlak“. Krátce poté čeští diplomaté spolu se svými holandskými a švédskými kolegy zformulovali prohlášení EU, které ostře zkritizovalo kubánského diktátora, a ministerstvo zahraničí ještě sólo vyhlásilo, že chce založit fond, jehož peníze by šly na pomoc rodinám kubánských politických vězňů. A úspěch nedávno slavila zdejší diplomacie se svým mnohaměsíčním úsilím zařadit na unijní seznam teroristických organizací palestinský Hamas.

Čím to, že jsou Češi najednou na mezinárodním fóru slyšet? Může za to výše zmíněný Svobodův povel „snažme se“? Zaměstnanci Černínského paláce – z pochopitelných důvodů nechtějí být citováni – říkají, že i když se současný šéf diplomacie věnuje spíš řízení vlastní strany než ministerstva, má zájem na tom, aby Česko v zahraničí obstálo, takže se sami činí. A navíc: například v případě Kuby mají Svobodovy akce na co navázat: proticastrovským opozičníkům pašoval léky v toaletním papíru a bedny s počítači už v roce 1996 český chargé d’affaires a dlouholetý disident-emigrant Petr Přibík, dnešní velvyslanec v USA Martin Palouš sepisoval tři proticastrovské rezoluce, které Češi společně s Poláky předkládali v OSN, a za podporu kubánských bojovníků za svobodu se dlouhodobě angažuje také Václav Havel.„A v tom vidím problém – že totiž česká diplomacie pořád stojí do značné míry na aktivitě jednotlivců. A ne každé téma našlo svého patrona tak jako Kuba našla Palouše,“ říká Šimon Pánek ze společnosti Člověk v tísni. „Jdou nám prohlášení,“ zmírňuje ódu na českou zahraniční politiku také někdejší šéf rezortu Jaroslav Šedivý,„hůře už jsme na tom s propracovanou strategií, kde co a jak dělat. Je to ale pochopitelné: padesát let tento stát žádnou vlastní zahraniční politiku nedělal. Zkrátka stále ještě se učíme.“

Po úletu přišlo NATO

Dobrou zprávou pro tento stát je, že se mu tváří v tvář výzvám spojeným s českým přínosem světu daří získávat do svých služeb zajímavé a zapálené osobnosti. „Diplomacie země velikosti Česka může být úspěšná jedině tehdy, když je schopná přinést přidanou hodnotu. Protože máme mnohaleté zkušenosti s totalitním režimem, je logické, že přidanou hodnotou českého diplomata v Thajsku je pomoc politicky stíhaným lidem,“ vysvětluje prostě český velvyslanec v Bangkoku Jiří Šitler, proč si za svůj hlavní úkol stanovil podporu demokratické opozici v sousední diktátorské Barmě. Když do regionu na jaře 2001 – ještě za dob exministra Jana Kavana – odjížděl, nikdo mu takovou roli nepřidělil. „Nicméně já bych si připadal k ničemu, kdyby náš úřad barmské opozici nepomáhal,“ říká Šitler, který se před odjezdem do Thajska několik let věnoval odškodnění Čechů za nucené práce v Hitlerově třetí říši. Díky němu dnes česká ambasáda v Bangkoku platí dodávky léčiv do thajských táborů pro barmské uprchlíky, pomáhá sehnat perzekvovaným lidem azyl na thajské půdě a na Šitlerův popud Černínský palác loni vyčlenil dva miliony korun pro pomoc barmským uprchlíkům – byly to jediné peníze, které na tento účel šly ze všech zemí střední a východní Evropy.

Podobně Štefan Füle, současný český ambasador v Británii, projezdil autem ještě jako velvyslanec v Litvě celou zemi a přesvědčoval tamní lidi na školách, radnicích a jednou i ve vězení o tom, že být v NATO je zárukou jejich bezpečnosti. České zastupitelství v Litvě se totiž po roce 1999 stalo zároveň kontaktní ambasádou Severoatlantické aliance. „Vždycky je lepší osobní kontakt než jen oficiální řeči,“ vysvětluje Füle, proč se nespokojil se stohem informačních brožurek ve vrátnici velvyslanec-tví a s tím, že by českou zkušenost se vstupem mezi západní spojence vyprávěl jen litevským politikům. Za svoje angažmá pro věc NATO nakonec Füle dostal litevské státní vyznamenání. To si kdysi na počátku své kariéry bezpochyby nepředstavoval. Do diplomacie totiž vstoupil už v roce 1987 s rudou knížkou v ruce a chtěl se věnovat „odzbrojování“. Listopadová revoluce však mladého, cizích jazyků znalého kádra o práci nepřipravila. Počátkem 90. let byl vyslán do OSN v New Yorku a později zpátky v Praze jej tehdejší šéf diplomacie Josef Zieleniec pověřil řízením příprav vstupu Česka do NATO. „V té době už jsem dávno dospěl k přesvědčení, že vzhledem k novým světovým hrozbám – jakou byl například Husajnův Irák – musí NATO zůstat a my musíme být v něm,“ popisuje Füle, jak se z komunistického mládežníka stal skalní stoupenec Severoatlantické aliance. Byla mu v kariéře po revoluci někdy na obtíž jeho komunistická minulost? „Nebyla. Ale pocit selhání ve mně zůstal dodnes. Vstup do KSČ nedokážu racionálně vysvětlit. Možná jsem byl zvyklý respektovat existující řád, můj otec byl voják. Byl to úlet, který skončil v roce 1989.“

Na lince Praha–Atény

Zahraniční politika má svojí setrvačnost a nemění se od základu s příchodem nového pána Černínu. Přesto každý ministr zanechá po sobě nějaký otisk. Nejzásadnější změnu provedl samozřejmě první polistopadový šéf – tehdy ještě federální – diplomacie Jiří Dienstbier. Úřad byl prolezlý komunisty a agenty StB, takže bylo zjevné, kde začít. Dienstbier se také rozloučil s ruskými vojsky na českém území a politicky otočil Česko k Evropě. Podle pamětníků to byla neformální a idealistická doba. Ministr s každým hovořil bezprostředně a svůj úřad už krátce po listopadu viděl v první diplomatické lize: chtěl například usmířit Palestince s Izraelci. Na mezinárodní scéně vzbudily velké oči sotva osvobozeného nováčka shovívavý úsměv: problém už dávno v tichosti a úspěšně řešili ostřílení norští diplomaté.

První český ministr Josef Zieleniec dokončil personální čistku a k evropské agendě přidal NATO. Soustředil se na vztahy s naším největším sousedem, což dostalo konkrétní podobu v česko-německé deklaraci, v ostatních oblastech ale prosazoval klidnou nečinnost. Krátká éra Jaroslava Šedivého byla velmi praktická. Pod jeho vedením začala první vyjednávání s EU a pokračovala práce na vstupu do NATO. Pak přišel Jan Kavan. Na toto období vzpomínají diplomaté neradi. Šéf Černínu se věnoval hlavně svému osobnímu prospěchu a zahraniční agenda šla mimo něj. Když už s něčím přišel, zpravidla ohrozil důvěryhodnost země u spojenců a především: neinformoval nikoho kromě své věrné suity. „O česko-řecké iniciativě proti bombardování Jugoslávie v roce 1999 jsem se dozvěděla až z českého tisku,“ vzpomíná Hybášková, která byla v té době ambasadorkou v Lublani. „Ten den jsem musela jít na slovinské ministerstvo zahraničí vysvětlovat záměr naší vlády. Zoufale jsem volala do Prahy, ale Kavan nebyl k sehnání. Kolegové v Černínu mi řekli, že sami nevědí víc, než co stojí v novinách. Takže jsem tam opakovala těch pár řádků z tisku.“

Éra Jana Kavana proslula barvitými hesly. Jeho nástupní slogan, že „nebudeme trojským koněm Spojených států v Evropě“, si dodnes pamatuje kdekdo. Je ovšem otázkou, co taková prohlášení znamenala pro diplomaty v praxi. „Neznamenala vůbec nic. Kavanova politika byla jen ta hesla. Žádné instrukce z toho pro mě nebyly,“ odpovídá Alexandr Vondra, který tehdy velvyslancoval ve Washingtonu. „Ministrova slova byla adresována jeho domácímu publiku ve straně a takto jsem to vysvětloval americkým politikům. Většinou jim to stačilo.“ Ať Vondra, Hybášková nebo český velvyslanec při NATO Karel Kovanda stáli většinou názorově na opačné straně barikády než Jan Kavan. Představit už zmíněnou česko-řeckou iniciativu v Alianci ale Kovanda musel, protože to byl povel z pražského ústředí a ten se plní. Mají tedy diplomaté vůbec nějaký manévrovací prostor, pokud s nějakým úkolem anebo představou šéfa zahraniční politiky nesouhlasí? „Máme k dispozici několik telefonátů týdně s domovem,“ říká Karel Kovanda. „V mém případě je to hlavně šéf odboru bezpečnostní politiky na ministerstvu zahraničí a náměstek pro bezpečnostní politiku. Chvíli přesvědčuji já je, pak oni mě, a snažíme se najít shodný pohled na věc. Pokud bych s něčím bytostně nesouhlasil a považoval to za zradu tohoto státu, jemuž jsem se rozhodl sloužit, vždycky mám možnost rezignovat. A to platí pro nás všechny. V mém případě tato situace ještě nenastala.“

Co se starým kádrem

Současný pán Černínu má za sebou osmnáct měsíců v úřadu a skutečnost, že odpovědná a aktivní diplomacie se Česku vyplácí, už nikdo nezpochybňuje. „Česká zahraniční politika se musí snažit, aby byla slyšet a bylo jasné, kam patříme. S velmocemi se jedná víc v rukavičkách,“ vysvětluje Vondra. Kde všude však máme být aktivní? Pro desetimilionovou zemi s omezeným rozpočtem i vlivem přece musí existovat hranice. „V případě péče o NATO, Unii a sousedské vztahy není o čem diskutovat. Zároveň je zbytečné, abychom třeba řešili regionální konflikty v Africe, kde se dlouhodobě angažují jiné státy a my nemůžeme nabídnout nic nového. Ovšem tlačit na pád diktátorů, podporovat lidská práva a demokracii bychom měli na všech frontách, protože tady můžeme přispět s vlastní zkušeností,“ dodává Vondra. „Musíme realisticky zvážit, na co ještě stačíme, kde a jak skutečně pomůžeme,“ říká k tomu současný Svobodův náměstek Rudolf Jindrák.„Teď nás čeká debata, jak dál s Balkánem, zejména se Srbskem, a postsovětským prostorem.“

A právě tady už má země zřejmě svůj dluh. Na místě už přitom Češi jsou. V roce 1999 například odcestoval malý diplomatický tým do nově otevřeného českého zastupitelství v Gruzii. Velvyslancem tam byl jmenován Jiří Nekvasil, někdejší náčelník generálního štábu, který kvůli svému angažmá v řadách vojáků Varšavské smlouvy neuspěl v soutěži o post šéfa české vojenské mise při NATO v Bruselu – ambasáda v Tbilisi byla pro něj zřízena jako svého druhu trafika na uklidněnou. Do pravomocí gruzínského velvyslance spadá také Ázerbájždán, kde opozice svádí zoufalý boj s autokratickou vládou kágébáckého klanu Alijevů. Žádné zprávy o tom, že by se čeští diplomaté v Gruzii snažili nějak pomoci demokracii v Ázerbájdžánu, ale neexistují. Pokud už Nekvasil mluví o své práci, pak zejména o tom, jak úspěšně Česko prodává do Gruzie, kde v podstatě probíhá občanská válka, zbraně.

Otázky po české snaze vyvolává také Bělorusko. „Není pravda, že Bělorusko pomíjíme. Loni před summitem NATO jsme nedali Lukašenkovi vízum, řada běloruských opozičníků žije v Čechách, zmrazili jsme na nulu diplomatické vztahy,“ vyjmenovává náměstek Jindrák kroky svého úřadu. Český chargé d’affaires v Minsku Aleš Fojtík se nicméně mezi běloruskými disidenty netěší valné pověsti a podle lidí z terénu dělá ambasáda méně, než by mohla – věnuje se především obchodu mezi Běloruskem a Českem a tamním opozičním hnutím jen minimálně. Stačilo by přitom prý už jen to, kdyby velvyslanectví například finančně přispělo na vydání esejů Václava Havla v běloruštině, které nedávno připravil jeden běloruský nezávislý časopis. Na písemný dotaz, proč se tak nestalo, Aleš Fojtík neodpovídá. Stejně tak jako na otázku, co konkrétně jeho úřad dělá pro demokratickou opozici. Tvrdí, že v této oblasti je lepší méně mluvit a více pracovat a že rozhodně nedělá méně než jeho kolegové ze západní Evropy. „Nevím, jestli je Minsk úplným protipólem Havany,“ uvažuje Tomáš Pojar z Člověka v tísni. „Situace na Kubě je jednodušší – je to daleko, pohybuje se po ní méně Čechů a vzájemný obchod je na rozdíl do Běloruska minimální. Rozhodně by ale ambasáda měla posílit svůj personál, aby tam někdo dělal jen obchod, a další se věnoval pouze opozici. Ve chvíli, kdy obojí dělá jeden člověk, nastává problém.“

Za zřetelný příklad neúspěšné éry české diplomacie Pojar považuje panování bývalého velvyslance v Bělehradě a předrevolučního kádra Ivana Bušniaka. Ten se proslavil především coby hlavní architekt výše zmíněné česko-řecké iniciativy a člověk, který posílal do Prahy depeše, že srbské etnické čistky v Bosně jsou oprávněným bojem s muslimskými teroristy. Bušniak udržoval velmi úzké vztahy s Miloševičovými lidmi v Srbsku a naopak téměř nekomunikoval s demokratickou opozicí. Jeho servilní nečinnost podle Pojara nepomohla tamním lidem a Česku žádnou devizu nepřinesla – a to ani v obchodě, čímž se tehdejší přístup k Bělehradu veřejně obhajoval. Jiné státy a firmy jednoduše daly Srbům lepší nabídku a Bušniakova přízeň byla rychle zapomenuta. Nyní bývalý bělehradský ambasador působí jako šéf odboru východní Evropy v Černínském paláci – je tedy mimochodem nadřízený Aleše Fojtíka.

Nezůstat doma

Mluvit s diplomaty o jejich práci, jednotlivých ministrech či Achillově patě české zahraniční politiky je vlastně obtížná věc. Ne každý z nich si dovolí opustit diplomatickou diskrétnost a sdělí veřejně svůj názor. Otázka však je, zda ho mají diplomaté vůbec mít. „Ale rozhodně. Doba se zrychluje a diplomacie si žádá samostatně myslící jedince s vizí, kteří umějí jednat. Ta vize může být i menšinová vzhledem k postoji aktuální vlády. Demokracie nehubí menšinové názory, pokud jsou podloženy přesvědčivými analýzami,“ říká k tomu český velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša. V této věci panuje mezi diplomaty shoda, stejně jako v tom, že by si tento názor měli nechat pro sebe a neventilovat ho veřejně, zejména pokud hodnotí výkon aktuální politické reprezentace. Někteří to ale občas poruší. Jako například už zmíněný velvyslanec na Kubě a pak v Pákistánu a Afghánistánu Petr Přibík, který loni v červnu veřejně odsoudil fakt, že česká vládní delegace – konkrétně Kavan a exministr obrany Jaroslav Tvrdík – nepřiletěla do Kábulu na tři měsíce dopředu připravované setkání s afghánským králem. „Chtěli přiletět týden před parlamentními volbami v Čechách a já jsem jim už na jaře, kdy se o cestě začalo mluvit, říkal, aby přijeli jindy. Řekli, že to stihnou. Nakonec jsem dva dny před jejich příletem dostal depeši z Černínu, že zůstávají doma – prý kvůli tomu, že letiště v Kábulu není bezpečné. Laura Bushová tam krátce předtím přistála,“ popisuje Petr Přibík. „Strašně jsem se namíchnul. Vůči Afgháncům, kteří tu cestu tak trochu v polních podmínkách chystali, to bylo sprosté.“ Podle svých slov nelituje, že se tehdy svěřil médiím, i když ho to nakonec stálo místo. Nicméně jedním dechem dodává: „Měl jsem mlčet. Diplomat by neměl veřejně kritizovat vládu.“ Jana Hybášková, která je známá tím, že se nezdráhá mluvit s novináři, ho doplňuje: „Zastávám názor, že co lze z diplomacie zveřejnit, to by se mělo zveřejnit, včetně možných nepravostí. U nás se o zahraniční politice strašně málo mluví a to je chyba. Naším vstupem na mezinárodní pole se přitom stává stále důležitější a lidé by o ní měli mít co nejvíc informací. Je to i jejich právo coby daňových poplatníků.“

Rozdávat vizitky a tloustnout

V současné době má Česko 510 diplomatů, z toho 90 velvyslanců. Tři čtvrtiny českého diplomatického sboru jsou „porevoluční“ a v každoročních konkurzech se nabírají další lidé. Vstupní kritéria jsou poměrně jasná: vysokoškolský diplom, bezúhonnost včetně nejnižšího stupně prověření na kontakt s tajnými informacemi a znalost dvou světových jazyků – angličtiny povinně. Pokud zájemce uspěje, projde roční diplomatickou akademií a pak jej čeká kariéra pod křídlem Černínu.

„Chceme, aby česká diplomacie byla maximálně profesionální, aby ji vykonávali kariérní diplomaté. Politické nominace by měly být výjimkou,“

říká

Helena Bambasová

, personální ředitelka na ministerstvu zahraničí.

V začátcích svobodného Československa to bylo samozřejmě naopak – zkušené, komunismem nepošpiněné elity téměř neexistovaly, takže první velvyslanci svobodného státu často pocházeli z akademických kruhů, lovilo se mezi intelektuály nebo disidenty, kteří měli k dané zemi blízko. Například do Indie odjel indolog Odolen Smékal a do USA amerikanistka Rita Klímová. Na všechny posty se ale vhodné porevoluční adepty najít nepodařilo – například v Bruselu sloužil až do roku 1995 Karel Lukáš, který do diplomacie přišel v dobách tuhé normalizace rovnou z ÚV KSČ. V západní Evropě má dnes Česko hned několik velvyslanců, kteří jednu dobu vlastnili rudou knížku, prošli moskevským institutem MGIMO a do Černínu nastoupili jako začínající mladíci v totalitních časech – například Pavla Teličku (mise EU v Bruselu), Petra Kubernáta (Haag) nebo Libora Sečku (Řím).

Ve veřejnosti má diplomatický post za hranicemi české kotliny a zejména pak ten velvyslanecký punc příjemného života v relativním luxusu – především ambasády v Evropě se těší této pověsti. Velvyslanci mají k dispozici byt v rezidenci, auto s řidičem, kuchaře, Černínský palác většinou přispívá na školné pro jejich děti a ty tak mohou navštěvovat renomované instituty, a – k nijak závratnému – platu 25 tisíc korun dostávají valutovou náhradu, která by je měla dotáhnout na životní úroveň vyšší střední třídy v hostitelské zemi. Většinou ale říkají, že velvyslanecký luxus je mýtus – hlavně proto, že si ho příliš neužijí. Co je tak vytěžuje? „Práce – schůzky s nejrůznějšími lidmi a hlavně společenský život, kterého se ambasador musí zúčastňovat,“ říká velvyslanec v Belgii Jiří Havlík. Odhaduje, že oficiálních recepcí či méně formálních dostaveníček musí absolvovat pět až šest týdně a často i o víkendu. „Za prvního půl roku v Belgii jsem rozdal 500 vizitek a přitom je dávám tak jednomu člověku ze čtyř nebo pěti, s nimiž nějak zavedu řeč.“ Vídeňský ambasador Jiří Gruša často v žertu uvažuje o založení spolku na ochranu velvyslanců: „Usínáme hluboko po půlnoci, jíme a pijeme pozdě večer, tloustneme a své země nepoznáme jinak než v obleku a z auta.“

Jak se rodí diplomatka

„Byly to ideály. Chtěla jsem změnit českou diplomatickou službu a říkala jsem si, že když už nic, alespoň tam bude místo jednoho komunisty jeden normální člověk,“ popisuje začátek své kariéry jedna z nejznámějších českých diplomatek Jana Hybášková (37).

Její příběh v sobě spojuje paradoxy prvních porevolučních let. V roce 1990 se přihlásila do konkurzu na ministerstvo zahraničí a začala pracovat jako referentka na blízkovýchodním odboru. K arabskému světu měla blízko: do sedmi let vyrůstala v Alžírsku – její otec tam působil jako veterinář – a poté studovala na univerzitě arabistiku.

Už za rok po nástupu do Černínu se stala ředitelkou celého odboru – bylo jí tehdy 26 let. V roce 1997 přišla její první zahraniční mise. Nastoupila rovnou jako velvyslankyně ve Slovinsku a ve svých 32 letech se stala vůbec nejmladší ambasadorkou v dějinách českého státu. „Věděla jsem, co se po mně politicky očekává, ale vůbec jsem neměla zkušenosti s formální diplomacií. Netušila jsem, jak sestavit menu večeře pro kolegy diplomaty nebo jaké se mají říkat vtipy. Zpočátku jsem se užírala tím, jestli to vůbec zvládám,“ vzpomíná.

Loni na jaře český parlament schválil vyslání roty chemiků do Kuvajtu a Jana Hybášková dostala od Václava Havla nabídku, aby tam znovu obsadila velmi dlouho prázdné místo velvyslance a podporovala české vojáky. Což dělala – nejdříve v Kuvajtu, pak v Iráku. „V Iráku po mně něco zůstalo,“ říká. „Nedávno jsem byla na dovolené ve Slovinsku a tam jsem měla přesně opačný pocit: že to byly ztracené roky. Vždyť co tu po mně zbylo? Opravený hřbitov na sočské frontě a k tomu jedna cedule, že tady zemřely tři tisíce českých vojáků. Po někom nezbyde ani to, ale mně to připadá jen jako nepodstatný detail.“ Když válka vypukla naplno, byla Jana Hybášková nejvyšším českým diplomatem v oblasti. Ještě před zahájením samotných bojů ji kvůli tomu chtěl Cyril Svoboda dočasně stáhnout – přesněji kvůli tomu, že se o ni jako o ženu bál. „Říkal, že by to byl problém, kdyby se mi coby diplomatce-ženě něco stalo, a abych se do dvanácti hodin objevila v Praze. Odmítla jsem. Byl by to podraz na českých vojácích v Kuvajtu,“ říká ctižádostivá a tvrdohlavá velvyslankyně. „Často řeším konflikt mezi loajalitou vůči svým nadřízeným a tím, aby se člověk nezpronevěřil sám sobě,“ přiznává.

Její kuvajtská mise zanedlouho skončí – vrací se do Prahy kvůli manželovi, jímž je známý sociolog Ivan Gabal, který chce mít rodinu pohromadě. „Jsem tu bez manžela, jen s dcerami. Přes den je skoro nevidím a ony tu nemají tátu. Ve Slovinsku a v Kuvajtu to byly a jsou roky hořké samoty, protože okolo vás není nikdo blízký, i když jste vlastně pořád ve společnosti. Diplomacii vždycky odnese rodina, ať už děti nebo partner.“

Někdy je to dobrodružství,

říká student diplomatické akademie při Černínském paláci Michal Švéda

Jak vypadá příprava budoucího diplomata v diplomatické akademii?

Vedle klasických přednášek z historie, o vývoji československé zahraniční politiky nebo francouzštiny se učíme i ryze praktické věci jako třeba jak se chovat v krizové situaci. Někdy je to celkem dobrodružství. Před časem jsme byli týden na výcviku ve Vyškově, kde nás učili střílet, jezdit tankem, nebo jsme skákali z prvního patra. Diplomat totiž musí počítat i s tím, že v zemi, kde bude působit, může dojít k převratu. V takové chvíli musí být připravený na vše.

Jste nějak školeni na práci s médii a veřejností?

Nacvičujeme výstup na kameru nebo sehráváme tiskové konference. Lektoři říkají, že bychom rozhodně neměli veřejnosti lhát, ale že někdy není vhodné říct, co si opravdu myslíme.

Učíte se také to, jak se mají psát depeše, jak dodržovat protokol při setkání se špičkami světové politiky nebo jaký příbor používat při různých recepcích?

Před několika týdny jsme zrovna dostali za úkol poslat do pražské centrály zprávu o projevu Javiera Solany na téma bezpečnostní politika EU. Depeše měla obsahovat, co Solana říkal a co svým projevem vlastně sledoval. Jako vzor jsme dostali podobnou zprávu od našeho diplomata v Brazílii. Základy společenského chování nás teprve čekají.

Mluvíte v přednáškách i o vztahu diplomata k vedení ministerstva?

Samozřejmě. Zdůrazňují nám, že diplomat v prvé řadě slouží své zemi a musí se chovat loajálně. Výjimkou je to, když se něco neshoduje s jeho svědomím. To by pak měl odstoupit.

V jakém případě byste odstoupil vy?

Těch situací je víc. Po obsazení Československa v roce 1939 dostali čeští diplomaté v zahraničí příkaz z ústředí, že musí své úřady předat do rukou svých německých kolegů. Někteří z nich odmítli a odstoupili. Podobně bych se zachoval i já. Další důvod k rezignaci by pro mě bylo, kdyby se k moci dostali komunisté a ministrem zahraničí se stal třeba Miloslav Ransdorf a nařídil by, že Česko má přehodnotit politiku vůči Kubě a že český zástupce v Havaně má předat seznam disidentů, s kterými se stýká, Castrovu režimu. Kdybych v té chvíli sloužil v Havaně já, seznam bych nejspíš spálil a funkci složil.