Elia Kazan jako znamení cti

Vezměme si hocha a nazvěme jej Elia. Narodil se v Istanbulu, ale žije v Americe. V době velké hospodářské krize si uvědomí, že za všechno může lidské sobectví, egoismus a individualismus. Zapotřebí jsou společenství, obětavost, mladická vitalita, vlastenectví. Stane se proto komunistou a je hrdý na úspěchy svých soudruhů jinde ve světě. Pak ale vidí, že jeho velký vzor a učitel Stalin je masový vrah. To mladým Eliou otřese. On přece chtěl pro lidstvo to nejlepší: pocit tepla a lásky v přirozené komunitě, nikoli jatka!

Pracuje v Hollywoodu, kde mnozí jeho kolegové a přátelé jsou tajnými komunisty. Produkují filmy ovlivňující americké veřejné mínění komunistickým směrem. Málokteří Američané si uvědomují, jakým nebezpečím vskutku komunismus je. Mladý Elia si to uvědomuje. Již pochopil, že není rájem, nýbrž peklem na zemi. A proto uvědomí parlamentní Výbor pro neamerickou činnost o tom, že někteří jeho kolegové v Hollywoodu jsou komunisté. Co se s nimi stane? Půjdou do vězení? Nikoli. Jen budou veřejně označeni za to, kým skutečně jsou: za komunisty.

Máme Eliou pohrdat proto, že veřejně řekl, že někteří jeho známí mají politické názory volající po gulagu? Máme jím pohrdat proto, že nechtěl, aby v Americe gulagy vyrostly – a tedy na jejich stoupence upozornil? Máme to považovat za „nešťastnou epizodu“ a „poklesek“ v jeho životě? Ano, máme – pokud jsme Věroslavem Hábou (Svlékl jsem několik kůží, Respekt č. 41/2003). Nikoli, nemáme…