Unie si líže rány

O reálné možnosti, že bruselský summit o evropské ústavě skončí nezdarem, se hovořilo už předem. Když se to však minulou sobotu po poledni skutečně stalo, všichni náhle znejistěli. Postupně vykrystalizovalo, že ústavní smlouva se může rozbít de facto jen o systém rozhodování v Unii, tedy o jeden, byť významný bod. A členské státy teď nevědí, co s tím. Má kvůli tomu skončit celá ústava v koši? Co udělají zejména velké státy, které o přijetí ústavy tolik stály? Bude se jim chtít znovu se pouštět do diskuse s ne-

ústupnými Španěly a Poláky?

Nic se neděje

Premiéři a prezidenti pětadvacítky se po předčasném ukončení summitu snažili jeho výsledek odlehčit. Jako jeden muž se shodovali, že lepší bylo skončit bez dohody než přistoupit na únavou poznamenaný paskvil – ve zjevné narážce na kritizovanou smlouvu z Nice. Jacques Chirac řekl, že „žádná krize s velkým K nenastala“, neboť pětadvacítka má pro potřeby rozšíření právě text z Nice a stabilní instituce, které šlapou dál. Tony Blair vyjmenoval, čemu všemu dali politici v Bruselu zelenou – definitivně bylo například potvrzeno zřízení plánovacího štábu pro vojenské akce Evropanů v rámci struktur NATO. A Gerhard

Schröder ujišťoval, že propast, která zela mezi ním a polským Leszkem Millerem v otázce hlasování v Radě ministrů, nijak neovlivní například polsko-německé vztahy.

Jedním dechem se však už začali označovat viníci krachu. Paříž s Berlínem na adresu Španělska a…