Antonín Slavíček znovu a jinak

Antonín Slavíček znovu a jinak

Každý, kdo vyrůstal v českých zemích, zná díla Antonína Slavíčka (1870–1910) z reprodukcí na stěnách školních tříd a státních úřadů. Oficiálně uznáván byl už za Rakouska a jeho dílo zůstalo na očích široké veřejnosti přes veškeré proměny vkusu či ideologií po celé dvacáté století. Každá doba si v něm našla to své. Byl pokládán za prvního českého moderního malíře, ale také za jakéhosi věštce, jenž v tvůrčím vytržení vyvolával z archaických hlubin ducha české krajiny i mentality. Romanticky naladěné publikum dojímal ikarovský ráz jeho životního příběhu, v němž výjimečného jedince sežehne nadlidské vypětí, ochromí jej ještě před čtyřicítkou mrtvicí a dožene k sebevraždě, zatímco éra kolektivismu vyzdvihovala sociální notu jeho obrazů. Každá z významnějších Slavíčkových posmrtných výstav, jež se konaly v letech 1910, 1921, 1932, 1955 a 1961, otevřela vždy trochu jinak zaměřený diskurz o podstatě a významu jeho díla i osobnosti. Ta poslední se v Praze konala na počátku desetiletí, kdy u nás i ve světě vrcholil a končil modernistický koncept uměleckého pokroku a vývoje. Nynější velká přehlídka Slavíčkovy tvorby v pražské Městské knihovně vstupuje do zcela rozdílné kulturní atmosféry, jež si své jméno teprve hledá.

Milimetr k velikosti

Potřeba vracet se k dílu Antonína Slavíčka jako by nevycházela pouze z fascinace, ale také z určitých…