Až přijde superman

Před šesti miliony roky měli lidé a šimpanzi společného předka. Dnes mezi nimi zeje propast oddělující člověka od zvířete. Jenže už v roce 1975 poukázali kalifornští genetici Mary-Claire Kingová a Allan Wilson na to, že jejich dědičná informace si je nápadně podobná. Jak je možné, že se geneticky bezmála totožní tvorové svými schopnostmi tak zásadně liší? Právě na tuto otázku se minulý týden na berlínské konferenci o lidském genomu pokusil odpovědět finský molekulární genetik Svante Pääbo. Vytáhlý brýlatý vědec, který působí v lipském Ústavu Maxe Plancka pro vývojovou antropologii, patří ve svém oboru k absolutní světové špičce. Proslul například analýzou dědičné informace z kostí neandertálců, jejímž prostřednictvím dokázal, že tito robustní pravěcí lidé nepatřili k našim předkům. I proto bylo Pääbovo berlínské vystoupení očekáváno s velkým napětím. A ani tentokrát nezklamalo.

Spletité cestičky evoluce

Když 26. června 2000 oznámili genetici světu, že právě dočetli genom člověka, bylo jasné, že odpověď na otázku, co z nás dělá lidi, leží mezi písmeny genetického kódu našich nejbližších živočišných příbuzných. Není divu, že se vzápětí pustili do „čtení“ šimpanze, jehož dědičná informace se liší od lidské jen o 1,2 %. Jaké odpovědi následné srovnání přineslo?

Svante Pääbo zjistil, že za vznik řeči vděčí lidé změně v genu FOXP2, jehož opičí varianty se zbavili…