Malé hrůzy v meruňkovém hávu

Literární scéna devadesátých let začínajícím beletristům příliš nepřála. Času číst měla veřejnost méně než dřív a sotva stačila sledovat, co vše konečně vychází z dříve zakázané literatury. Zbrusu nových autorů se představilo také dost, jenže oč snadnější bylo knížku vydat, o to hůř se dalo zařídit, aby si jí vůbec někdo všiml. Svou první básnickou sbírku vydal Emil Hakl ve třiatřiceti roku 1991, druhou roku 2000, širší pozornost však upoutal teprve v prvním roce nového tisíciletí souborem povídek Konec světa. To už se literární provoz přece jen trochu ustálil a některá nakladatelství naopak získala takovou zkušenost a prestiž, že se o své kmenové autory dovedou dobře postarat. Emil Hakl se stal kmenovým autorem v Argu, kde během posledních čtyř let vydal čtyři prozaické novinky.

Lepší než exhumace

Zhruba jedna knížka ročně znamená pro spisovatele i nakladatelský marketing zřejmě optimální tempo, při němž se jméno udržuje ve hře, ale poptávce nehrozí přesycení a zbývá dost času na účinnou reklamu každého titulu. Soubor Haklových nových povídek O létajících objektech dokonce avizují plakáty v metru. Někdejší básník se tak celkem hladce přiřadil k několika úspěšným spisovatelům střední generace a středního proudu, kteří se prosadili už v nejistých podmínkách předchozího desetiletí. Generačně se ocitl někde uprostřed mezi starším Petrem Šabachem a mladším Michalem Vieweghem,…