Konec světa u Bělehradu

Djordje Krstič ukazuje fotografii svého vypáleného domu v kosovském Istoku. Loni se na něj byl za doprovodu vojáků mezinárodních sil KFOR podívat s nadějí, že jednou se do něj vrátí. Jak ale říká, jeho bývalí albánští sousedé mu výřečnými gesty dávali najevo, že v tom případě to od nich „schytá“.

S rodinou na valníku

V Srbsku a Černé Hoře žije více než čtvrt milionu lidí, jako je pan Krstič. Během konfliktu před pěti lety museli opustit své domovy. Většinou pobývají u příbuzných nebo se jim podařilo sehnat vlastní ubytování, asi deset tisíc ale stále žije v „shromažďovacích centrech“. V Bělehradě a okolí je takových táborů šest – jedním z nich jsou vyprázdněné výrobní haly strojírenského podniku Energoprojekt v městečku Višnjička Banja. Příčky si utečenci v dlouhých úzkých barácích udělali sami. Sto padesát lidí má k dispozici tři toalety, vodu si nabírají ze společného vodovodu. V jedné místnosti žije rodina se třemi dětmi. Nejmenšímu jsou dva měsíce. Domácí pán ochotně vaří návštěvníkům kávu. Svoje jméno však nechce prozradit. „K čemu? I tak to nic nezmění,“ říká. V pokoji bez oken je gauč, patrová postel, stůl, skříně, televizor a chladnička od humanitární organizace. Do Bělehradu dorazila rodina s jedním kufrem.

Djordje Krstič si sem také dovezl jen to nejnutnější. Z Kosova přijel na traktoru, na valníku přivezl celou rodinu. …