Mimochodem

První stránky novin vystavených u stánku na vietnamském tržišti, kde si pořizuji ranní dávku tisku, ukazovaly holé zadky do naha svlečených Arabů. Fotografie ponižujícího zacházení amerických vojáků se zajatými ozbrojenci, které v posledních dnech obletěly svět, dorazily i do Kobylis.

„Vždyť se jim tak moc nestalo. Nějaký americký parchant možná někoho pomočil, ale to přece nebolí a můžeš se umejt,“ zaslechl jsem z hloučku mužských, kteří se tu scházejí na ranní sklenku. Vypadali vesměs dost opotřebovaně. Leckterý z nich by na dvě tři hodinky denně takové zacházení nejspíš klidně snášel, kdyby mu zaručilo nocleh v teple, pravidelnou stravu a menší kapesné, aby měl na pivo. Od šéfů, manželky, rodičů i dětí zakusil horší věci.

Vždyť se ti tak moc nestalo, slýchám občas od známých, kteří si k socialistické minulosti uchovali hezčí vztah než já. Vskutku jsem i tehdy spal většinou v teple, hladem jsem nestrádal a na pivo mi taky zbylo. Bez komunistů by sice všechno probíhalo jinak, ale kdo ví, zda bychom se opravdu měli všichni líp, vždyť nás uchránili před svobodnou soutěží, v níž by každý neobstál. Co vlastně znamená ono – tak moc? V jádru stejný akt se jeví jinak v zamilovaných dopisech, jinak v cenících erotických salónů, jinak v trestních sazbách za znásilnění. Ponížení by se dalo objektivně změřit pouze ve vztahu k nějaké všelidské konstantě sebeúcty, jenže ta neexistuje.

Míra sebeúcty odpovídá historické zkušenosti. Ve střední Evropě…