Pohromy k nezaplacení

Každý, kdo alespoň občas listuje v novinách, musel nabýt dojmu, že se s českou přírodou v poslední době děje něco strašného: bobři kácejí jihomoravské topoly, chrousti začínají likvidovat lesní školky, kůrovec sklízí ztepilé šumavské smrky a zdivočelé řeky ničí všechno, co jim stojí v cestě. Zprávy to nejsou nikterak nadsazené. Přesto bychom je však měli považovat za ty z kategorie dobrých.

„Škůdci“ se vracejí

Kalamitní výskyt lýkožrouta smrkového v Národním parku Šumava média setrvale podávají jako ničivý útok nebezpečného škůdce na majestátní šumavské hvozdy. Každý, kdo rozumí ekologii lesa, ale ví, že je to omyl. Většina lesních ekosystémů severní polokoule, v kterých dominují jehličnany, prochází pravidelným cyklem růstu, destrukce a opětovného růstu. V jehličnatých lesích Severní Ameriky, severní Evropy i v sibiřské tajze (a přesně takový les nám předci vysázeli na Šumavě) stárnou stromy do té doby, než se na nich namnoží kůrovci a jako epidemie zlikvidují stromové patro na nedozírných plochách. Nebo se tu hromadí spadané jehličí, až je dostatek paliva pro rozsáhlé lesní požáry. V obou případech pak vždy následuje exploze růstu bylinného a křovinného patra, která jsou po několik stovek let opět postupně nahrazována jehličnany. Takzvaný Velký vývojový cyklus lesa se tím uzavírá.

Ve světle současných vědomostí je tak jasné, že ve srovnání s velikostí…