Ta pravá vláda sebevrahů

Hodnocení téměř hotové vlády Stanislava Grosse by vlastně šlo říci dvěma větami. Za prvé, úmorná koaliční vyjednávání a Grossovy personální návrhy nedopadly až tak špatně, jak dopadnout mohly. Za druhé, vzhledem ke stavu ČSSD a vratkosti postšpidlovské koalice nemá až tak velký význam: skoro by se dalo napsat, že čím kvalitnější lidé usednou do vládních křesel, tím beznadějnější zápasy bude nový premiér svádět s vlastní stranou a prezidentem Václavem Klausem.

Svoboda: první konflikt

Mezi nejzajímavější zprávy patří, že v kabinetu zůstane jako ministr zahraničí lidovec Cyril Svoboda. Zdá se, že k tomu došlo náhodou: KDU-ČSL prý původně byla ochotna Černínský palác obětovat a za ochotu měla dostat jeden úřad navíc. (Přitom nikdy v historii strana neměla tak prestižní post, který ji zvýznamňuje v očích evropských křesťanských demokratů.) Když se pak začalo psát, že Svobodovým nástupcem se má stát čerstvě uvolněný univerzální úředník a bývalý komunista Pavel Telička, vypadalo to už úplně absurdně: kdyby Kalousek na Teličku kývl po vší kritice, kterou vůči němu – z velké části právem – vznášel, jevil by se jako blázen, respektive jako pomstychtivec, který udělá cokoli, aby poškodil stranického rivala Svobodu. Gross to s Teličkou nemohl myslet vážně a podle Kalouska jméno končícího eurokomisaře při jednáních ani nepadlo. Těžko tedy říci, co tím vlastně Gross sledoval,…