Jedinečné místo v české literatuře zajišťují Františkovi Gellnerovi básně, z nichž část napsal ještě před maturitou v rodné Mladé Boleslavi, další pak ve Vídni, kam se přihlásil na techniku, a v Příbrami, kde to stejně neúspěšně zkoušel na báňské akademii. Ve studiu mu překážely bohémské návyky, zato jeho verše pronikly na scény kabaretů a nekonformní mládež si je recitovala po hospodách. Pozornost jim věnovala i vážná kritika. Arne Novák je označil za „nestoudné“, zatímco Viktor Dyk autora přiřadil k velkým ironikům typu Heineho, Havlíčka či Nerudy.
V prvotině Po nás ať přijde potopa! z roku 1901 se dvacetiletý debutant napůl bolestně, napůl cynicky vyznával z opilství, promiskuity a hlavně z hlubokého znechucení pokryteckou morálkou. S geniální jistotou nasadil přesný tón, který se o nějakých šedesát let později široce rozezněl v rockerském undergroundu. Sebezničující zhýralost je u Gellnera vzpurným gestem. Byl policejně evidovaným anarchistou a blízko měl i k literátům kolem budoucího komunistického klasika S. K. Neumanna. O roli revolučních intelektuálů si však nedělal iluze: „Když v šero rudý kohout zakokrhá, / k snům svého mládí navrátím se zpět. / A budu z těch, jež ruka druhů vrhá / po vykonané práci do šachet,“ napsal na prahu století, v němž se tato vize vrchovatě naplnila. O šest let později se už jen jasnozřivě pousmál nad inzerátem, jímž S. K. Neumann hledal …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu