Dopisy

Koho straší pohádky

Adam Drda se rozzlobil na českou pohádku (Obludný svět české pohádky, Respekt č. 2/2004). Ano, krajinku Troškova nočního „mlejna“ lze jistě reprodukovat do učebnic kýče, „motivace“ a zvraty v jednání hlavního hrdiny pro změnu do učebnic dramaturgického nonsensu a mentálně i tělesně postižený čertík je nepochybnou anomálií, nad níž zůstává zdravý rozum stát. Ale tvrdit proto, že čert býval komický „jen v loutkovém divadle a o jarmarku“ a nasazovat na čerta jako téměř povinný mustr pojetí Adolfa Daňka (mimochodem vesměs nejde o pohádky, nýbrž o pověsti, což je dost podstatný rozdíl) či umělých pohádek I. B. Singera svědčí o tom, že autor netuší, že čert se v evropském kulturním okruhu odevždy vyskytoval jednak jako démonický rovnocenný protivník Boha (manichejský čert), jednak jako představitel zla, jež je jen nedostatkem dobra, tedy čert spíše hloupý (augustinovský). A ten druhý byl pokřesťanštělé středoevropské (a zvláště české) pohádce odjakživa bližší.

Adam Drda však míří hlavně k ideologickému významu pohádky. V tom není novátorem. S ideologickou kritikou pohádky přišel už před pár lety Emanuel Mandler. A před ním v padesátých letech ideologové opačného znaménka. Obojí není ničím jiným, než chápáním pohádky jako přímého odrazu a obrazu sociálně-politické reality, ne-li jako politické proklamace. Je ale ještě jedna cesta:…