Smířit se s Klausem
Vystoupí-li hlava státu a navíc nejpopulárnější politik na nejvýznamnější státní den se zásadní řečí k zásadní společenské otázce, je to jistě událost. A přesně to se stalo, když prezident Václav Klaus vyzval 28. října českou společnost ke změně dosavadního přístupu k dědictví komunismu. Už se s ním nemáme vyrovnávat, ale smířit. Otázkou je, jak tomu apelu rozumět a zda je možné ho splnit.
Vystoupí-li hlava státu a navíc nejpopulárnější politik na nejvýznamnější státní den se zásadní řečí k zásadní společenské otázce, je to jistě událost. A přesně to se stalo, když prezident Václav Klaus vyzval 28. října českou společnost ke změně dosavadního přístupu k dědictví komunismu. Už se s ním nemáme vyrovnávat, ale smířit. Otázkou je, jak tomu apelu rozumět a zda je možné ho splnit.
Noví kulaci
„Nebudeme-li schopni smířit se se svou vlastní minulostí, nesmíříme se ani s dneškem, ani se zítřkem. Naše dnešní neuróza bude přetrvávat. Bude nás brzdit, bude nás oslabovat,“ pravil ve svém říjnovém projevu Václav Klaus. Dozvědět se dnes na Hradě, co vlastně svou výzvou myslel a jak si její uskutečnění představuje v realitě, bohužel není možné. „Prezident už nebude rozvíjet úvahu o tom, co to má v praxi znamenat. Tuhle práci za vás nikdo neudělá,“ říká Klausův mluvčí Petr Hájek. „Analýzu textu už musí udělat někdo zvenčí. Je to takový návod k použití a je na každém, jak s ním naloží. Míra obecnosti byla zvolena záměrně.“
Rozhlédneme-li se, jak si pojem „smíření“ vykládaly jiné země se zkušeností totality, objeví se dvě krajní cesty. Za jeden pól vyrovnání s minulostí se dá považovat norimberský proces s nacistickými zločinci, druhou – smířlivou – krajností byla cesta, kterou zvolilo Španělsko. Tam totiž po smrti…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu