Monstra bez úcty a nenávisti

Hamletovský pocit, že „vymknuta z kloubů doba šílí“, přepadá čas od času každou generaci. Člověk se může utěšovat snad jen tím, že pokud přežije, dozví se jednou od historiků něco o pozadí všech těch absurdit, které odněkud seshora určovaly dráhu jeho osudu. Soubor nepříliš lichotivých portrétů šesti prominentů českého stalinismu v publikaci Karla Kaplana a Pavla Kosatíka Gottwaldovi muži vychází v tomto ohledu s fatálním zpožděním. Valná část těch, jejichž životy nenapravitelně poškodila cháska, jež v roce 1948 převzala moc ve státě, už nežije.

Obyčejní lidé

Nebýt normalizace, objevily by se knížky s podobnou tematikou nejspíš už někdy před třiceti lety. Ukázaly by, z jakých choutek, ješitností a sobectví se utvářelo divadlo komunistických ideálů, a zřejmě by přispěly k tomu, aby se česká společnost vyrovnala s nejostudnější částí své minulosti, dokud to ještě šlo. Bratrská vojska ovšem takové katarzi zabránila. Všechno se jaksi vědělo, krutost a hloupost první soudružské garnitury vstoupila do lidového bájesloví, a když posléze došlo k jejímu oficiálnímu odtajnění, nikoho vlastně nešokovala.

Dnes už se staré křivdy ocitly ve stínu novějších a jména jako Alexej Čepička vyvolávají spíš jen humoristické asociace. Pravda, vraždilo se, ale taková byla doba, říkají současní komunisté s šibalským úsměvem. Na odpuštění nečekají, stačí jim, že čas pokryl zločiny…