Věřte každému, kdo říká, že vás chce zabít. Těmito nehledanými, leč výstižnými slovy vyjádřil před lety v novinách hlavní lekci z dvacátého století biolog Tomáš Gutman. Dodejme, že trefněji, než jak by to formuloval leckterý politolog, natožpak politik. Arméni v osmanské říši, holocaust, polpotovská Kambodža, Rwanda – to je pořadí genocid dvacátého století. Na počátku století jednadvacátého je tu Súdán, africká země, kde bylo za necelé dva roky cíleně zabito na 70 tisíc lidí a až dva miliony jich byly vyhnány z domovů. Zatímco ve stále výbušném Iráku jde o to, aby stát získal stabilitu a životaschopnost, a v Afghánistánu spojenci nahánějí zbytky tálibánů, v Súdánu, v oblasti Dárfúr, jde o to, jak zastavit vraždění. Súdán tak klade do nadcházejícího roku zásadnější otázky než současný Irák či Afghánistán. Nejde tam ani tak o strategii postupu vůči režimu, ale o přežití a nepřežití obětí.
Je to genocida, nebo ne? Na tom se stále neshodne ani svět jako takový, ani samotný Západ. Ale i když skutková podstata genocidy naplněna není, máme nad obyvateli Dárfúru zlomit hůl? To je otázka pro OSN, USA, EU, Africkou unii, Ligu arabských států i ministra Cyrila Svobodu, který se z Dárfúru vrátil před dvěma týdny. Máme věřit zástupcům režimu a jeho zastáncům, nebo těm, kteří jsou zabíjeni? Svoboda věří spíše těm, kteří jsou zabíjeni, ale jeho postoj není v rámci EU vůbec samozřejmý. Například francouzský státní tajemník Renaud Muselier věří, že v Súdánu jde o občanskou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu