Léčba Blairem

Tony Blair má za sebou nejdramatičtější týden kariéry. Dolní komora britského parlamentu mu navzdory očekávání schválila zákon, s nímž spojil svůj premiérský osud, a zpráva lorda Huttona očistila vládu i jeho samého od obvinění, že kabinet záměrně zveličoval nebezpečnost Saddámových zbraní. Pozornost veřejnosti okamžitě strhl Huttonův verdikt, daleko významnější je však událost první.

Tři boje, trojí vítězství

Blairovi kritici poukazují na to, že jeho přitažlivost pro voliče pramení jen z úzkostlivě pěstovaného mediálního obrazu čestného a upřímného politika, který umí skvěle mluvit do televize i s lidmi na ulici. Pokud dojde na Blairovu politiku v praxi, skutek utek, říkají. Za pravdu jim zčásti dalo Blairovo první premiérské období (1997–2001). Kabinet „nových labouristů“ sice vedl na socialisty revolučně střídmou rozpočtovou politiku, poskytl centrální bance plnou nezávislost a pomohl ekonomickému růstu, na nějž zadělali konzervativci, avizované zemětřesení v britském školství a zdravotnictví se ale nekonalo.

Také do druhého volebního cyklu vstoupil Tony Blair s modernizací britského sociálního státu na kampaňových plakátech, tentokrát ale nastala změna. Slovy komentátora Financial Times a Blairova životopisce Philipa Stephense, z muže „pouhých“ vizí a sugestivního projevu se stal politik rozhodnutý jako nikdy riskovat a prosadit představy,…