2005/10

Na arktickém ostrově Jamese Rosse začala stavba české polární stanice. Do privatizace Českého Telecomu vstoupil France Télécom. V české porodnici ve srílanském Galle se narodilo první dítě. Občané Horního Jiřetína a Černic na Litvínovsku odmítli v referendu opustit své domovy kvůli těžbě uhlí. Buďte vlastenci, nesuďte se, vzkázal ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek zdejším majitelům domů poté, co se dozvěděl, že se chystají podat u Evropského soudu ve Štrasburku žalobu na český stát za to, že je regulací nájemného okradl a stále okrádá o miliardy korun.

Obyvatelé New Yorku jsou zvyklí na ledasco, takový zážitek však ještě neměli. Statisíce se jich v únoru vydaly do Centrálního parku, aby si prohlédly vůbec největší umělecké dílo ve veřejném prostoru, které kdy bylo ve městě vztyčeno. Vlastně nešlo jen o prohlížení. Dílem se mělo projít a hlavně jej prožít, jak od začátku upozorňovali jeho tvůrci, výtvarníci Christo Javacheff a Jeanne-Claude Denat de Guillebon. O co šlo?

V klubovém cyklu Prokleté mládí uvádí tento týden ČT 2 německý snímek Alaska.de (pondělí, 21.30). Zavede diváka na předměstí východního Berlína mezi partu teenagerů. Dívka Sabina má neustálé problémy s matčiným přítelem, stěhuje se proto k otci, ale cítí se opuštěná a izolovaná od všech ostatních vrstevníků. Postupně se seznámí s mladíky Eddiem a Michou, kteří ji sice zbaví samoty, ale bohužel rádi překračují zákon a mívají problémy s policií. Jednoho dne se večírek v Michově domě vyvine v hrozivou kriminální zápletku. Zajímavostí je, že režisérka Esther Gronenbornová natáčela pouze s amatérskými herci a do původního scénáře zapracovala jejich osobní zážitky z dospívání.

Od minulého týdne promítají česká kina nový film Emira Kusturici Život je zázrak. Odehrává se v zapadlé bosenské vesnici v roce 1992 krátce před vypuknutím války. Z Bělehradu se tam pryč od civilizace odstěhoval inženýr Luka se svou ženou, operní zpěvačkou Jadrankou a synem Milošem. Jakoby hluchý a slepý ke stále častějším příznakům začínající války se Luka rozhodne postavit do zapadlé vesnice železnici. Po čase ale i sem dorazí válka a syn Miloš musí narukovat do armády. Vzápětí Jadranka od Luky utíká s maďarským muzikantem a Miloš upadá do zajetí. Luka marně čeká na návrat své ženy a z letargie jej probouzí až muslimská zajatkyně Sabaha, do které se zamiluje. Nový milostný vztah ale netrvá dlouho: při výměnách zajatců má být Sabaha vyměněna za syna Miloše. Luka se opět ocitá v tragické citové pasti.

Z angažmá na Pražském hradě odcházel slovinský architekt Jože Plečnik (1872–1957) na sklonku první republiky vyprovázen útoky veřejnosti a konzervativního tisku, podle nějž „je mu cizí charakter celého Hradu, vůbec nechápe genia loci této části staré Prahy“. Výstava Architektura pro novou demokracii, která se konala na Pražském hradě o šedesát let později, ovšem už představila postmoderního génia, který dovedl starou architekturu skloubit s novým trendy se vznešeností, originalitou a bez patosu a svévole. (Stejně tak jej k úžasu kulturní obce o deset let dříve objevila první velká expozice v pařížském Centre George Pompidou.) V současné době představuje Plečnikovo dílo Dům umění města Brna – na rozdíl od pražské výstavy, zaměřené hlavně na jeho přínos Hradu, tu můžeme obdivovat i Plečnikovy stavby pro Vídeň a rodnou Lublaň, kterou zcela zásadně proměnil svými mosty, parkovou úpravou nábřeží a řadou sakrálních i profánních staveb.

„Já si čtenáře vždy představuji jako někoho, kdo se stoprocentní jistotou pochopí, co mám na mysli. Jako když si člověk povídá s dobrými přáteli: všichni přesně vědí, proč je něco smutné, legrační nebo příšerné, ale vůbec to nepojmenují slovy.“ Dánskou spisovatelku s pseudonymem Helle Helle, které patří úvodní citát, přirovnávají literární kritici k Američanu Raymondu Carverovi. Její minimalistický styl psaní si libuje především v objektivních popisech běžných věcí a každodenních situací, psaných s maximální strohostí a úsporností. Skrze tohle své oko kamery nahlíží autorka (ročník 1965) na mezilidské, především partnerské vztahy. V českém překladu už Helle Helle představila svou povídkovou knihu Zbytky, nyní nakladatelství Paseka přichází s dalším titulem – románem Představa o nekomplikovaném životě s mužem.

Nabídka kvalitních děl světového komiksu v Česku v poslední době viditelně stoupá, znalcům ani zvědavcům by rozhodně neměl uniknout opus britského klasika Alana Moora Strážci, který v zlověstně tajemných konturách líčí odvrácenou tvář a život superhrdinů. A nakladatelství Crew v těchto dnech vydává ještě jeden titul, který si nezaslouží zapadnout: třetí pokračování příběhů Neila Gaimana, Sandman, tentokrát s podtitulem Krajina snů.

Na mnoha univerzitách se dnes řeší otázka, jak dál postupovat ve studiu „národních“ kultur. Filologické ideologie romantiků, založené na představě, že kultury jsou homogenní organismy analogické živočichům, dělí se podle jazyků a bojují mezi sebou o prvenství a moc, se zdají být neudržitelné. Jednak svými xenofobními politickými východisky, neboť identita jazyka, národa a státu už dávno není žádoucím ideálem uspořádání světa, jednak věcně: proč pokračovat v redukci kultury na gramatiku a dějiny literatury – dnes, kdy víme, v kolika médiích se kulturní tvořivost děje a jak pevně se jednotlivé její projevy navzájem prostupují?

Americký autorský film je v krizi. Už dlouho se žádnému začínajícímu filmaři nepovedlo prorazit v Evropě, a i když americká produkce stále drží největší podíl na celosvětových tržbách, vděčí za to především velkofilmům typu Pán prstenů, Trója nebo Spider Man. Zatímco Evropa ještě na jaře tleskala protibushovskému dokumentu Fahrenheit 11/9, v Americe se o nejlepším filmu z domácí produkce letos rozhodovalo mezi dvěma komorními snímky: Letcem Martina Scorceseho a nakonec vítězným Million Dollar Baby Clinta Eastwooda. Při pohledu na několik posledních oscarových vítězů (Pán prstenů, Chicago, Čistá duše, Gladiátor) je to dobrá zpráva. Hoolywood se po letech vrátil k vyprávění epických příběhů s morálním poselstvím a ocenil dva skutečně hvězdné filmaře. Stejně jako před třiceti lety, kdy Clint Eastwood natočil svůj režijní debut, i nyní stoupá potřeba po hledání ztraceného amerického snu, americké identity a po téměř zapomenutých příbězích o dobru a zlu, které se každý den vytrácejí pod nánosem stupidních televizních seriálů, deformovaného zpravodajství a politického patriotismu.

Sotva se najde novinový článek, o němž by někdo tvrdil, že změnil svět k lepšímu. O textu, který v roce 1961 napsal tehdy třiatřicetiletý londýnský právník Peter Benenson, to však platí do poslední tečky. Když jeho autor minulý týden ve svých třiaosmdesáti letech podlehl v oxfordské nemocnici Johna Radcliffa zápalu plic, mohlo jej hřát vědomí, že svou bezmála půlstoletí starou statí uvedl v život hnutí, jež zachránilo tisíce politických vězňů před žalářem, mučením a smrtí.

JACQUES RUPNIK patří k uznávaným znalcům politických poměrů ve střední Evropě. Narodil se roku 1950 v Praze, jeho rodiče byli Francouzi. Vystudoval historii a politologii na pařížské Sorbonně a na Harvardské univerzitě v USA. V letech 1973–82 pracoval jako redaktor BBC v Londýně, v současné době je profesorem politologie na College of Europe v Bruggách a ředitelem výzkumu na Fondation des Politiques v Paříži, kde žije. Je autorem řady studií a knih, jako např. Jiná Evropa, Balkán, Krajina po bitvě, Dějiny KSČ aj.

Kdysi ho nenáviděli politici a úředníci, zatímco svobodomyslná mládež v němž viděla svého guru. Dnes ho politici a úředníci milují, zatímco mládež nemá slov, kterými by vyjádřila svoje pohrdání. Cesta Milana Knížáka ovšem není jen fascinujícím příběhem člověka, který se změnil. Je to zároveň i příběh muže, který poznal a dal poznat jiným, jak chutná moc.

Organizovaný zločin má dvojnásobný roční obrat než nejsilnější italská společnost – automobilka Fiat. Jenom z výpalného prý mafie získává 14 miliard eur ročně, což je zhruba polovina příjmu českého státního rozpočtu. Tyto čerstvé zprávy potvrdily slova šéfa italské policie Gianniho De Gennara, která pronesl před více než deseti lety v italském parlamentu, když hovořil o velkém úspěchu v podobě zatčení největšího mafiánského bosse Tota Riiny: „Boj proti mafii je nekonečný proces, neboť organizovaný zločin je hluboce zakořeněný sociální jev. Mafie utrpěla ránu, ale její existence není ohrožena.“

Německý ministr zahraničí Joschka Fischer čelí závažné aféře. V roce 2000 dal zelenou snadnějšímu vydávání turistických víz do Německa. To podle opozice a mnohých médií vedlo k tomu, že do země houfně přijížděli kriminálníci, nelegální pracovníci a prostitutky, a žádají jeho odstoupení. Vláda naopak hovoří o „sprosté kampani opozice“. Evropská komise chce prošetřit, jestli Německo zjednodušením vízové procedury neporušilo Schengenskou dohodu.

Minulý týden se v privatizaci Českého Telecomu mnohé vyjasnilo. Do hry po boku finančních investorů z konsorcia Blackstone Group/CVC Capital Partners/Providence Equity Partners vstoupil France Télécom a konsorcium PPF/J&T/Inway/Tiscali se rozhodlo z privatizace vycouvat. Nyní tedy zbývají čtyři zájemci, kteří by měli do 29. března podat své závazné nabídky. Kdo se tedy vlastně o českého telekomunikačního obra uchází a jaké s ním má záměry?

My nechceme zmizet z mapy světa! – vykřikli do únorového mrazu obyvatelé posledních obcí, které ještě pod Krušnými horami odolávají rypadlům uhlobaronů. Jednoznačné referendum v Černicích a Horním Jiřetíně donutilo těžaře skrýt karty do dlaně a spor, dotýkající se svými dopady celé české společnosti, by měla rozhodnout vláda. Proslulý provokatér, náměstek ministra průmyslu Martin Pecina už jako první naznačil, jak by to celé mohlo dopadnout.

Do Česka dorazil lék Zevalin, který může prodloužit a zpříjemnit život lidem s nádorovým onemocněním lymfatických uzlin. Úžasnou zprávu ovšem pro zdejší pacienty doplnil nečekaný úder: kvůli byrokratickým překážkám zatím není možné se zde k němu dostat. Ministerstvo financí totiž výrobci stanovilo tak nízkou maximální prodejní cenu, že za ni farmaceuti nepokryjí ani výrobní náklady Zevalinu, a logicky jej tedy nechtějí na našem trhu prodávat. Z hlediska zdravotnické kasy je přitom paradoxem, že i při normálních cenách vládnoucích v okolních zemích je zevalinová léčba zhruba o sto tisíc korun levnější než kúra, kterou zdejší pacienti podstupují nyní s dostupnými léky. Zevalin je přitom mnohem úspěšnější. Vznikla tedy otázka, proč vlastně mají pacienti trpět a umírat proto, aby pojišťovny mohly zaplatit za mnohem horší léky mnohem více peněz.

Aféra premiéra Stanislava Grosse vstoupila do rozhodujícího momentu. Není ani tak podstatné, že sociální demokraté v sobotu svému předsedovi vyslovili jasnou důvěru, to se dalo očekávat. Spíše je zajímavé sledovat zákruty a matení stop, přes které tato závažná kapitolka zdejších politických dějin směřuje ke svému konci.

Je to vlastně velká záhada. Kdeco kolem nás se dramaticky proměňuje, auta zůstávají od svého vzniku pořád stejná – i když nadšený návštěvník právě probíhajícího autosalonu v Ženevě by asi nesouhlasil. V této chvíli ale ani tak nejde o tvar kapoty nebo množství elektroniky pod ní. Jde o principiální pojetí stroje, který se právem stal symbolem éry konzumního kapitalismu a který ať v dobrém, či špatném ovlivňuje náš život na každém kroku. Dokonce se dá říct, že nic jiného v našem okolí není tak zralé na revoluci jako právě výroba aut. Mnohé nasvědčuje tomu, že už přichází, a také, že bychom se z ní měli těšit všichni.