0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 13/2005
13/2005 • 28. 3. – 4. 4. 2005

2005/13

Editorial

Editorial

Marek Švehla

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

děkujeme za trpělivost, s níž vyplňujete náš dotazník, nadále umístěný na
www.respekt.cz. Náš reportér Jiří Sobota odletěl do Londýna připravovat článek o tom, jak vypadá tamní diskuse o schvalování evropské ústavy. Rozhodování Britů je vnímáno jako kritický moment evropské budoucnosti a v některém z nejbližších čísel si o tom budete moci přečíst podrobnou reportáž. V tomto Respektu Vám nabízíme zpravodajství ze sjezdu ČSSD. Přesně po deseti letech od naší poslední reportáže se Eliška Bártová vypravila na českou západní hranici, aby Vám popsala, jak dnes vypadá vstupní brána do naší země. V neposlední řadě přinášíme také profil kyrgyzského prezidenta Askara Akajeva z pera rusisty Libora Dvořáka.

Přeji inspirativní čtení.

Scéna

Co se děje ve světě

Radovan Holub

Ve snímku režiséra Jörga Kalta Crash Test Dummies, který otevřel letošní přehlídku rakouského filmu Diagonale ve Štýrském Hradci, se projevuje nové směřování místní kinematografie. Nezaměstnaný muž dostane práci v supermarketu. Jako detektiv musí stále sedět před dvanácti monitory a sledovat, jestli někdo nekrade. Jednou k němu přijde na kontrolu šéf a říká: „Kamera číslo 12 snímá zadní část garáže. Tam jezdí v noci párečky a dělají tam, však víš co. Dvanáctku nahrávej, ty kazety mi pak dáš. Dobře se prodávají jako porno.“ Nebývalá věc. Ředitel, jinak pátrající po každé ukradené bramboře, nabádá zaměstnance k černotě. Je přísný, ale zároveň směšný. Současný rakouský film se snaží posloužit dvěma pánům: tradičnímu sociálnímu realismu a nově příchozímu – smíchu. Většina producentů se totiž odmítá spokojit s návštěvností klesající obvykle na několik desítek tisíc diváků a zkouší na diváky nové finty.

Kulturní tip

Petr Třešňák

Tento čtvrtek začíná úvodní pražská zastávka letošního ročníku filmového festivalu Febiofest – většina ze 400 filmů se bude tentokrát promítat na Smíchově v multikině Village Cinemas Anděl.
Febiofest si v posledních letech získal renomé jako festival, kterému nejde příliš o hvězdy na červených kobercích, ale především o co nejrozmanitější filmovou nabídku. Beznadějně vyprodané projekce dokazují, že diváci na to slyší.

Fotografie

Petr Třešňák

Intenzita, s jakou dokumentární fotograf Jindřich Štreit vystavuje a vydává publikace, může leckoho přivést k myšlence, že méně někdy bývá více. Jubilejní dvacátá fotografická kniha se mu ale povedla: za soubor snímků z Ingušska a Čečenska nazvaný Tak blízko, tak daleko dostal loni ocenění „Nejlepší fotografická kniha roku“. Po Moravě a Čechách se potuluje také stejnojmenná výstava, momentálně má zastávku v pražském Muzeu Kampa. Štreit odjel do Čečny a Ingušska v létě roku 2003 na pozvání České katolické charity, která na Kavkaze provozuje desítky školek a dětských center. Zaznamenával hlavně děti, ale navštívil také uprchlické tábory. Podle jeho vlastních slov v něm situace Čečenců vyvolala tak silné pocity, jaké dosud nezažil, a návštěva mu pomohla vytvořil si pozitivní vztah k islámu. Současná pražská výstava nepředstavuje kompletní kavkazský soubor, jen jedenáct nejlepších snímků na velkoformátových zvětšeninách.

Hudba

Petr Třešňák

„Zapomeňte na Volvo a Krisp Rolls, to nejlepší, co dnes přichází ze Švédska, je Herman Düne.“ Tímhle trochu neskromným sloganem o sobě dává vědět muzikantské trio, které v neděli 3. 4. zahraje v pražském klubu Harfa. Pokud máte raději písničkáře než automobily a křupavé chlebíčky, něco na tom vychloubání nakonec bude.
S drobnou výhradou, že dva bratři Dünové (zpívající kytaristé), které doprovází bubeník a občas také zpěvačka Lise, Skandinávii dávno vyměnili za Paříž nebo New York a taktéž v jejich hudebním projevu bychom severských vlivů našli pomálu. Vycházejí z blues a folku, milují odřený necizelovaný lo-fi projev a obdivují se všelijakým outsiderům, kteří se kdy po Spojených státech trmáceli s kytarou.

Divadlo

Petr Třešňák

Po třech letech se do pražského Divadla Archa vrací maďarský tanečník a choreograf Pál Frenák. Jeho fantazii a výraz v mnohém předurčilo dětství, které strávil zčásti ve společnosti hluchoněmých rodičů, po jejich smrti pak v dětském domově. Zážitek dítěte nuceného uprostřed ticha vyjadřovat své potřeby a pocity jen pohyby, gesty a mimikou se hluboko otiskl do Frenákova uměleckého projevu. Dalším určujícím faktorem se pak stalo klasické taneční vzdělání a setkání s japonským výrazovým tancem butó. Tématem Frenákových choreografií bývá sexualita, poznávání vlastního těla, stejně jako iluze a efektnost naší mediální současnosti. Tento pátek na Apríla v Arše tanečník, žijící trvale v Paříži, uvede představení nazvané Fiúk, první díl zamýšlené trilogie. Úvodní část je výpravou do mužského podvědomí, Frenák se snaží hledat základy mužské sexuality, heroičnosti, machismu a síly. Druhý díl by měl stejným způsobem pohlížet na ženy, v závěrečné části se pak oba elementy propojí.

Domov

Připomeňme si

Silvie Lauder

Bodový systém trestů pro bezohledné řidiče se odkládá na neurčito. Lépe řečeno – nezačne platit dřív než za rok. A to vlastně v nejlepším případě, když všechno půjde jako na drátku. Což vůbec není jisté.

Místo, kde se nejlíp rodí

Hana Čápová

Nastávající matky dostaly letos už druhý dárek. První jim v únoru dala společnost pro zdravé rodičovství Aperio, další přidaly v polovině března zdravotní pojišťovny. Obě instituce z různých pohledů zkoumají, které porodnice jsou dobré a které špatné. Porod se tak stal první službou zdejších nemocnic, o které mají zákazníci informace. Mohou si vybírat pracoviště podle jeho kvality.

Týrání czech made

Pavla Hobstová

Chcete muzeum českých Němců?

Jaroslav Pašmik

Sjezd poražených vítězů

Silvie Lauder

Je to podivné vítězství, kterého dosáhl na sjezdu ČSSD Stanislav Gross. Stal se sice s odřenýma ušima opět předsedou, ale zadělal svojí straně na vážné problémy v rozložené vládě a zavázal se vytáhnout preference ČSSD ze současných patnácti na vysněných třicet procent – což je pro člověka s nulovou důvěrou veřejnosti jen obtížně splnitelný závazek. Zvolení Grosse a Bohuslava Sobotky nicméně vypovídá o směru, kterým by se chtěli sociální demokraté vydat. Kromě výběru lidí na špici navíc delegáti drtivou většinou schválili příkaz nařizující novému vedení ČSSD „pokračovat ve strukturálních reformách“.

Komentáře

Život a doba agenta Tersiána

Zbyněk Petráček

A teď měkce na Brusel!

Erik Tabery

Přiblížil se pád vlády

Erik Tabery

Volbou Stanislava Grosse za staronového předsedu sociální demokraté oznámili, že raději půjdou za svým odepsaným šéfem až k hořkému konci, než by zkusili přiznat chybu, najít nového lídra a dál pak v koalici prosazovat vládní program.
Kdyby se sjezd ČSSD konal před čtvrt rokem, dalo by se napsat, že byl úspěšný. Do vedení se většinou dostali zastánci reforem strany i země, drtivou většinou byl znovu potvrzen zákaz spolupráce s komunisty a nezdařilo se politické vzkříšení Miloše Zemana. Jenže za poslední tři měsíce se toho hodně změnilo. Především to, že nositel nové tváře ČSSD a její opětovný předseda Gross je dnes zosobněním vyřízeného politika, který se tak zapletl do podezřelých rodinných kšeftů a své neschopnosti je srozumitelně vyřešit, že totálně ztratil důvěryhodnost.

Liberalizace EU se odkládá

Marek Hudema

Ve hvězdách

Hana Ulmanová

Ta nejosobnější věc

Marek Švehla

Byla to opravdu šaškárna, jak v novinách prohlásil přední český psychiatr Cyril Höschl? Kdo měl pravdu – zoufalí rodiče, nebo s osudem smířený manžel? A kdo má tuhle otázku života a smrti rozhodnout? Příběh Američanky Terri Schiavové, rozebíraný celý minulý týden široce v novinách, asi kdekomu zamotal hlavu. Tamní soud přes protesty Kongresu vyhověl žádosti manžela a rozhodl, že Terri bude po patnácti letech strávených v beznadějném kómatu odpojena od vyživovací trubice a ponechána svému osudu zemřít. Terri už nevnímala a nemohla nic dodat. Přesto její tvář se široce otevřenýma očima dominovala dennímu zpravodajství jako připomínka velkého problému. Ten problém se jmenuje umírání v éře moderní medicíny. Tedy medicíny schopné udržovat život v chodu i po ztrátě všech jeho myslitelných kvalit. Vznikla proto otázka, nakolik mají mít lidé možnost říct: Dost – už prostě nemohu a chci odejít. Většinový hlas naší civilizace zatím říká „nikoli“, důležité argumenty ale ukazují, že se to může změnit.