2005/13

Uplynulo sto let od smrti Julese Vernea. Evropská unie vzala zpět svůj závazek, že do konce desetiletí dožene a předežene Spojené státy americké. Křesťané oslavili velikou noc, Židé svátek Purim. Chladnější počasí zastavilo hrozbu velké vody. Noviny přinesly zprávu, že v Kyrgyzstánu zvítězila tulipánová revoluce. Český národní registr dárců kostní dřeně získal mezinárodní akreditaci. Nadpoloviční většina tuzemských občanů prohlásila v průzkumu CVVM, že poválečné vyhnání československých občanů německé národnosti na základě kolektivní viny bylo „správné a spravedlivé“, a podle dvou třetin zdejší populace by „Benešovy dekrety měly platit i dnes“. Já si taky vzpomínám na staré časy, ale říkat něco podobného není možné. Hlavní rozdíl vidím v tom, že svou chuť být v Unii si Češi i Poláci dobrovolně odhlasovali v referendu, odpověděla polská komisařka pro regionální politiku EU Danuta Hübner na otázku Lidových novin „Prezident Václav Klaus přirovnal nedávno Evropskou unii k někdejší komunistické RVHP. Co si o tom myslíte?“.

Ve snímku režiséra Jörga Kalta Crash Test Dummies, který otevřel letošní přehlídku rakouského filmu Diagonale ve Štýrském Hradci, se projevuje nové směřování místní kinematografie. Nezaměstnaný muž dostane práci v supermarketu. Jako detektiv musí stále sedět před dvanácti monitory a sledovat, jestli někdo nekrade. Jednou k němu přijde na kontrolu šéf a říká: „Kamera číslo 12 snímá zadní část garáže. Tam jezdí v noci párečky a dělají tam, však víš co. Dvanáctku nahrávej, ty kazety mi pak dáš. Dobře se prodávají jako porno.“ Nebývalá věc. Ředitel, jinak pátrající po každé ukradené bramboře, nabádá zaměstnance k černotě. Je přísný, ale zároveň směšný. Současný rakouský film se snaží posloužit dvěma pánům: tradičnímu sociálnímu realismu a nově příchozímu – smíchu. Většina producentů se totiž odmítá spokojit s návštěvností klesající obvykle na několik desítek tisíc diváků a zkouší na diváky nové finty.

Tento čtvrtek začíná úvodní pražská zastávka letošního ročníku filmového festivalu Febiofest – většina ze 400 filmů se bude tentokrát promítat na Smíchově v multikině Village Cinemas Anděl.
Febiofest si v posledních letech získal renomé jako festival, kterému nejde příliš o hvězdy na červených kobercích, ale především o co nejrozmanitější filmovou nabídku. Beznadějně vyprodané projekce dokazují, že diváci na to slyší.

Intenzita, s jakou dokumentární fotograf Jindřich Štreit vystavuje a vydává publikace, může leckoho přivést k myšlence, že méně někdy bývá více. Jubilejní dvacátá fotografická kniha se mu ale povedla: za soubor snímků z Ingušska a Čečenska nazvaný Tak blízko, tak daleko dostal loni ocenění „Nejlepší fotografická kniha roku“. Po Moravě a Čechách se potuluje také stejnojmenná výstava, momentálně má zastávku v pražském Muzeu Kampa. Štreit odjel do Čečny a Ingušska v létě roku 2003 na pozvání České katolické charity, která na Kavkaze provozuje desítky školek a dětských center. Zaznamenával hlavně děti, ale navštívil také uprchlické tábory. Podle jeho vlastních slov v něm situace Čečenců vyvolala tak silné pocity, jaké dosud nezažil, a návštěva mu pomohla vytvořil si pozitivní vztah k islámu. Současná pražská výstava nepředstavuje kompletní kavkazský soubor, jen jedenáct nejlepších snímků na velkoformátových zvětšeninách.

„Zapomeňte na Volvo a Krisp Rolls, to nejlepší, co dnes přichází ze Švédska, je Herman Düne.“ Tímhle trochu neskromným sloganem o sobě dává vědět muzikantské trio, které v neděli 3. 4. zahraje v pražském klubu Harfa. Pokud máte raději písničkáře než automobily a křupavé chlebíčky, něco na tom vychloubání nakonec bude.
S drobnou výhradou, že dva bratři Dünové (zpívající kytaristé), které doprovází bubeník a občas také zpěvačka Lise, Skandinávii dávno vyměnili za Paříž nebo New York a taktéž v jejich hudebním projevu bychom severských vlivů našli pomálu. Vycházejí z blues a folku, milují odřený necizelovaný lo-fi projev a obdivují se všelijakým outsiderům, kteří se kdy po Spojených státech trmáceli s kytarou.

Po třech letech se do pražského Divadla Archa vrací maďarský tanečník a choreograf Pál Frenák. Jeho fantazii a výraz v mnohém předurčilo dětství, které strávil zčásti ve společnosti hluchoněmých rodičů, po jejich smrti pak v dětském domově. Zážitek dítěte nuceného uprostřed ticha vyjadřovat své potřeby a pocity jen pohyby, gesty a mimikou se hluboko otiskl do Frenákova uměleckého projevu. Dalším určujícím faktorem se pak stalo klasické taneční vzdělání a setkání s japonským výrazovým tancem butó. Tématem Frenákových choreografií bývá sexualita, poznávání vlastního těla, stejně jako iluze a efektnost naší mediální současnosti. Tento pátek na Apríla v Arše tanečník, žijící trvale v Paříži, uvede představení nazvané Fiúk, první díl zamýšlené trilogie. Úvodní část je výpravou do mužského podvědomí, Frenák se snaží hledat základy mužské sexuality, heroičnosti, machismu a síly. Druhý díl by měl stejným způsobem pohlížet na ženy, v závěrečné části se pak oba elementy propojí.

Jen málo současných umělců je předmětem tak rozporuplných mýtů jako Emir Kusturica (1954). V našem prostředí se uchytily spíše ty pozitivní: vnímáme jej jako zázračné dítě jugoslávského filmu, každý nový film klubové publikum očekává s napětím a nejinak tomu bude i v případě autorova nejnovějšího snímku Život je zázrak. Není ovšem od věci si připomenout, že příběh Emira Kusturici má i odvrácenou stranu.

Sté výročí úmrtí bývá u spisovatelů příležitostí křísit je z polovičního zapomnění, v němž poklidně dlí kdesi v učebnicích. U Julese Vernea, jehož světová literatura přijala sice pozdě, ale přece mezi své hýčkané velikány, nic podobného není potřeba. I sto let po smrti a 178 let po narození je stále vydáván, čten a milován.

Krátce po sobě zemřely dvě legendy americké zahraniční politiky z dob studené války – George Frost Kennan a Paul Nitze. Vystřídali se v čele nově zřízeného, ale o to důležitějšího odboru pro politické plánování Státního departmentu, který předkládal návrhy globální strategie USA.
Jakkoli se jejich přístupy k mezinárodním vztahům i doporučení americké vládě diametrálně lišily, lze je svým způsobem označit za spoluarchitekty čtyřicetiletého bipolárního konfliktu. George Kennan však jen po velmi krátkou část své kariéry stál v hlavním proudu americké zahraniční politiky. Zpravidla byl jejím kritikem. Kennan, jenž zemřel 18. března ve věku sto jedna let, měl zvláštní význam i pro Čechy, když z amerického velvyslanectví v Praze popsal marasmus druhé republiky i počátky okupace.

Harriet Ottenheimerová se narodila roku 1941 v New Yorku. Studovala antropologii v New Orleansu, dnes je profesorkou tohoto oboru na Kansaské státní univerzitě, kde mj. založila program etnických studií. Je autorkou četných odborných publikací (například o antropologii jazyka, o blues či o hudbě Komorských ostrovů). Před nedávnem přednášela v rámci výměnného programu Fulbrightovy nadace v Ústavu etnologie Univerzity Karlovy v Praze.

Soudní spor mezi manželem Theresy Schiavové a jejími rodiči, zda tato těžce nemocná Američanka má být znovu napojena na vyživovací trubici, se stal hlavním politickým tématem Ameriky a pronikl do zpráv na celém světě. Poté co byla Schiavové 18. března odpojena výživa a žena byla odeslána na cestu pomalé smrti dehydratací, zasahoval Kongres, soudy i Larry King, jenž ve svém hodinovém pořadu na CNN hostil manžela Michaela Schiava i s jeho právním poradcem.
Jak už to je dnes pravidlem, kontroverze nabrala tempo mediálního cirkusu, v němž se vytrácí skutečnost, že jde z právního i etického hlediska o nové území, na kterém se teprve učíme pohybovat. Případy pasivní euthanasie, tedy takové, kdy je pacient udržován při životě jen pomocí vyživovacích a dýchacích přístrojů a kdy po odpojení těchto přístrojů zemře, jsou kontroverzní politickou položkou. Stejně jako potraty, jejichž jistá podoba je v USA na základě rozhodnutí Nejvyššího (ústavního) soudu v roce 1972 zákonem povolena, jsou otázky života a smrti na konci lidského životního spektra předmětem lítého politického boje menšinové křesťansky orientované pravice a většinového liberálního pohledu.

Zapovězené místo skryté v lesích, kde člověk neví, koho se bát víc – zda vojenských psů, nebo jejich po zuby ozbrojených pánů. Pak bazar kdesi na východní evropské hranici, plný levných tretek, cigaret bez kolků a lehkých žen. A nakonec otevřený prostor, v němž na setkáních dvou dlouho ztracených sousedů vzniká nová tvář kontinentu. Vítejte v českém pohraničí.

Kyrgyzské revoluční události připadly osudovou shodou okolností téměř přesně na datum dvacátého výročí nástupu posledního generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova k moci (11. 3. 1985). Právě on stál u zrodu nové garnitury tehdy sovětských vůdců, z nichž zejména ve Střední Asii zůstávají u moci téměř všichni. Sovětská realita poloviny 80. let měla ovšem k dispozici jen velmi malý rejstřík možností, kým by nahradila gerontokratickou partajně-státní politickou špičku. Nesmíme přitom zapomenout, že ve zmíněném roce 1985 nikoho ani nenapadlo, že o pouhých šest let později už žádná sovětská partajně-státní politická špička nebude existovat – především proto, že nebude existovat ani Sovětský svaz.

Růst snů a pak pád roku – tak by se dal stručně charakterizovat letošní příběh akcií domácího petrochemického koncernu Unipetrol. V průběhu dvou měsíců vzrostly na dvojnásobek, aby spadly za pouhé čtyři dny na původní úroveň. Automaticky se nabízí otázka: Co se to vlastně stalo?

Bodový systém trestů pro bezohledné řidiče se odkládá na neurčito. Lépe řečeno – nezačne platit dřív než za rok. A to vlastně v nejlepším případě, když všechno půjde jako na drátku. Což vůbec není jisté.

Nastávající matky dostaly letos už druhý dárek. První jim v únoru dala společnost pro zdravé rodičovství Aperio, další přidaly v polovině března zdravotní pojišťovny. Obě instituce z různých pohledů zkoumají, které porodnice jsou dobré a které špatné. Porod se tak stal první službou zdejších nemocnic, o které mají zákazníci informace. Mohou si vybírat pracoviště podle jeho kvality.

Je to podivné vítězství, kterého dosáhl na sjezdu ČSSD Stanislav Gross. Stal se sice s odřenýma ušima opět předsedou, ale zadělal svojí straně na vážné problémy v rozložené vládě a zavázal se vytáhnout preference ČSSD ze současných patnácti na vysněných třicet procent – což je pro člověka s nulovou důvěrou veřejnosti jen obtížně splnitelný závazek. Zvolení Grosse a Bohuslava Sobotky nicméně vypovídá o směru, kterým by se chtěli sociální demokraté vydat. Kromě výběru lidí na špici navíc delegáti drtivou většinou schválili příkaz nařizující novému vedení ČSSD „pokračovat ve strukturálních reformách“.

Volbou Stanislava Grosse za staronového předsedu sociální demokraté oznámili, že raději půjdou za svým odepsaným šéfem až k hořkému konci, než by zkusili přiznat chybu, najít nového lídra a dál pak v koalici prosazovat vládní program.
Kdyby se sjezd ČSSD konal před čtvrt rokem, dalo by se napsat, že byl úspěšný. Do vedení se většinou dostali zastánci reforem strany i země, drtivou většinou byl znovu potvrzen zákaz spolupráce s komunisty a nezdařilo se politické vzkříšení Miloše Zemana. Jenže za poslední tři měsíce se toho hodně změnilo. Především to, že nositel nové tváře ČSSD a její opětovný předseda Gross je dnes zosobněním vyřízeného politika, který se tak zapletl do podezřelých rodinných kšeftů a své neschopnosti je srozumitelně vyřešit, že totálně ztratil důvěryhodnost.

Byla to opravdu šaškárna, jak v novinách prohlásil přední český psychiatr Cyril Höschl? Kdo měl pravdu – zoufalí rodiče, nebo s osudem smířený manžel? A kdo má tuhle otázku života a smrti rozhodnout? Příběh Američanky Terri Schiavové, rozebíraný celý minulý týden široce v novinách, asi kdekomu zamotal hlavu. Tamní soud přes protesty Kongresu vyhověl žádosti manžela a rozhodl, že Terri bude po patnácti letech strávených v beznadějném kómatu odpojena od vyživovací trubice a ponechána svému osudu zemřít. Terri už nevnímala a nemohla nic dodat. Přesto její tvář se široce otevřenýma očima dominovala dennímu zpravodajství jako připomínka velkého problému. Ten problém se jmenuje umírání v éře moderní medicíny. Tedy medicíny schopné udržovat život v chodu i po ztrátě všech jeho myslitelných kvalit. Vznikla proto otázka, nakolik mají mít lidé možnost říct: Dost – už prostě nemohu a chci odejít. Většinový hlas naší civilizace zatím říká „nikoli“, důležité argumenty ale ukazují, že se to může změnit.