2005/34

To zvláštní slovo blog na nás z médií, a především pak internetu vyskakuje stále častěji a ať chceme nebo ne, dokonce ovlivňuje naše životy. Například federální volební komise USA zvažuje, zda by se na blogy, průběžně doplňované internetové zápisníky, neměly vztahovat stejné regule jako na tradiční média. To je pro mnohé dalším potvrzením teorií o internetové mediální revoluci, podle které povede rozmach blogů k ústupu a nahrazení klasických médií. Ta se ale samozřejmě brání.

Po simulovaném výbuchu chemické bomby nacvičovali záchranáři reakci na teroristický útok v Kongresovém centru v Praze. Deštivé dny vystřídalo slunce a slunce pak nahradil déšť. Novým ministrem kultury se stal Vítězslav Jandák. Většina sněmovny schválila v prvním čtení plán vlády snížit daně. Do řeky Ostravice v centru Ostravy se po stu letech vrátily lodičky. Padesát německých mládenců a dívek přijelo na pravidelný Letní kurz němčiny pořádaný univerzitou Jana Evangelisty Purkyně a Ackermannovou obcí v Ústí nad Labem. Na Love Planet v Táboře hrál Nick Cave. Ministr vnitra František Bublan navrhl vládě, aby na místo demisionovaného policejního prezidenta Jiřího Koláře jmenovala jeho dosavadního náměstka Vladislava Husáka.

Vesnice Chébika, jižní Tunisko. Jednoho dne sem přijíždí Katy Abraham, pracovnice nejmenované nevládní organizace. Přiváží peníze a plán, jak pomoci obyvatelům této chudé oázy. Nájezdy klientů cestovních kanceláří přináší zisk jen úzké hrstce nejbohatších mužů a Katy Abraham má nápad, jak to změnit. Chce využít dovedností místních žen, jejich pestré kuchyně a tradiční řemeslné výroby. Není to snadné: musí postupně proniknout do domácností, přesvědčit ženy a hlavně jejich muže. Nakonec se to podaří a projekt začíná fungovat: ženy nabízely turistům svoje domácí jídla a řemeslné výrobky. Efekt je okamžitý. Rozpočet rodin roste, stejně jako sebevědomí a samostatnost žen. Dokonce chtějí otevřít vlastní restauraci. Jenže chyba: schází se vesnická rada (muži) a schvaluje, že ženy překročily mez „slušnosti“. Musí se vším přestat a vrátit se za zdi svých domů. Přes ekonomické výhody zvítězí obavy mužů z narušení tradičního řádu a ztráty vlastních výsad. „Pokud muži sami nebudou chtít dát ženám část svých kompetencí, takové projekty nemají naději,“ uzavírá Katy Abraham.
Možná banální příhoda odkudsi z Tuniska je jedním z mnoha obrazů, které čtenáři nabízí kniha Závoj a džíny o ženách v islámském světě.

Do Prahy přijíždí žena, která má na svědomí novou éru rockové hudby – divokou, plnou poezie i neurvalosti stejné, jako je ona sama. Výkřikem „Ježíš umřel za něčí hříchy, ale za moje ne“ vyrazila kdysi ke slávě coby hubená rozcuchaná mladá žena. Od té doby uplynulo přesně třicet let, někdejší dívce je skoro šedesát, ale sako nosí pořád stejné. Tento pátek zahraje v pražském Divadle Archa Patti Smith.

Jan Hartl (45) studoval sociologii, politologii a filmovou vědu na UK. V letech 1975–1989 působil v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. Na jaře 1990 založil s přáteli Středisko empirických výzkumů (STEM), první soukromou sociologickou firmu. Pod jeho vedením dnes STEM představuje špičkovou instituci, která se u nás věnuje především politickým výzkumům a analýzám sociálních problémů.
Jan Hartl je ženatý, má dvě děti. Nikdy nebyl v politické straně.

Spojení slov Hirošima a velká tragédie zná po šedesáti letech každý. Už horší je vzpomenout si na lidi, kteří tohle všechno spískali. Máme je zatratit, nebo oslavovat?

Největší vojenská operace Izraele v době míru končí. Za pět dnů se podařilo celkem hladce odsunout na osm tisíc osadníků z pásma Gazy a severního Samařska. Přesněji řečeno zhruba tu polovinu z nich, kteří ve svých osadách setrvali i po obdržení evakuačního výměru v pondělí ráno.
Operace proběhla snáze, než předpovídaly pesimistické scénáře. Někteří osadníci – ale ještě více jejich stoupenci z vlastního Izraele – protestovali, stavěli zátarasy či se opevnili v synagogách. Jedna šedesátiletá žena na Západním břehu Jordánu se ze solidarity pokusila upálit, jiná zase pobodala vojačku, ale celkově odsun proběhl beze ztrát na životech i těžkých zranění. Lehce zraněno bylo do soboty 25 policistů, 10 vojáků a 8 civilistů. Vše má skončit v pondělí evakuací posledních pěti osad v Gaze a v úterý dvou v Samařsku.

Němečtí konzervativci v čele s Angelou Merkelovou jsou na cestě k volebnímu vítězství, zní většinový názor. Co by toto vítězství znamenalo pro zahraniční politiku největšího souseda, jednoho z lídrů EU a spojence v NATO? Nic špatného.

Počátkem srpna se v tisku objevil nezvyklý inzerát: karlovarský krajský úřad oznámil, že hledá nového provozovatele železniční tratě Karlovy Vary–Mariánské Lázně. Přestože výběrové řízení má uzávěrku až posledního září, přihlásili se už první tři zájemci. České dráhy tedy mají reálnou konkurenci i v osobní dopravě a vůbec není jisté, zda její tlak přežijí.

Prahu nadchl nejvýznamnější archeologický nález posledních desetiletí – tři luxusní románské paláce vykopané na zdejším náměstí Republiky mění pohled na historii české metropole. Teď víme, že ve 12. století byla výstavnější a promyšleněji budovaná, než se dosud předpokládalo.
Asi měl doma okna, dokonce možná i s vitrážemi, a to v době, kdy se zasklívaly jen kostely. Používal glazovanou keramiku, pil víno a vodu ze skleněných pohárů. Mohl si dovolit v domě tak velký sál, že jeho strop podpíraly tři sloupy. Tolik oblouků neměli v jediné místnosti svého domu ani boháči pod hradem. Od nich se odlišoval ještě něčím – jako záchod nejspíš používal speciální vyzděnou jímku čtvercového tvaru. V jeho době chodila i šlechta jednoduše na hnojiště. Žil v rezidenční čtvrti na strategickém místě podél mezinárodní obchodní stezky. Nejspíš byl cizinec a boháč, asi kupec, jměním se rovnající královskému rodu.

Michaelu Bláhovou stálo splnění životního snu třiapadesát tisíc korun a nemůže si ten obchod vynachválit. „Jsem šťastná,“ říká. Podobný pocit mají další tisíce lidí, kteří se tu ročně rozhodnou stát hrdým majitelem koně.

Přibližně každý pátý Čech alespoň jednou za život onemocní depresí. V Praze právě probíhá kampaň Změna, která má upozornit jak na velmi nadějnou léčbu, tak na klišé a předsudky spojené s tímto duševním onemocněním.

Nový ministr kultury Vítězslav Jandák připomíná drsné podnikatele, kteří se v Československu vyrojili těsně po převratu počátkem 90. let. Od listopadu 1989 prošel ve svých politických náklonnostech od krajní pravice až k ČSSD a nabyté známosti dobře zužitkoval. Především při shánění peněz na dětský filmový festival ve Zlíně, jemuž posledních osm let předsedá. Jestli své schopnosti sehnat finance přes politický kamarádšoft a mafiány kolem kasin opravdu postaví do služeb české kultury, jeho rezort bude vzkvétat jako nikdy. Ale konec legrace: Proč si Jiří Paroubek vybral právě Jandáka? Jaký dlouhodobý smysl Jandákovo jmenování má a pro koho? A hlavně: Co Jandáka čeká a jaké jsou jeho šance něco prosadit ve vládě či parlamentu?

„Neví, co je strach, neví, co je nebezpečí, neví vůbec nic.“ Takto je ve filmu Johnny English vystižen agent ztělesněný Rowanem Atkinsonem. Ano, kdo absolutně nezná strach, nemá ani pud sebezáchovy a – s výjimkou akčních filmů či zmíněné parodie – končí obvykle špatně. Pud sebezáchovy je naprosto racionální, ba evolučně progresivní. Jenže samotný strach se opírá o veskrze iracionální pocity a žádná statistika s tím nehne. Doložily to poslední týdny, kdy dopravní letadla padala jako zralé hrušky či se ocitla na hraně katastrofy – Toronto, Sicílie, Řecko, Venezuela, Budapešť. Právě proto už nejde jen o racionalitu a statistiku, o lékařské diagnózy typu aerofobie. Do věci se vložila Evropská komise, která chce do konce roku vypracovat seznam rizikových leteckých společností, respektive je „ocejchovat“ podle míry nehodovosti a spolehlivosti. Nechceme-li tedy coby pasažéři napodobit přístup Rowana Atkinsona, čeho, proč a kdy se bát?