Když schází vítěz

Německé volby skončily špatně. To lze říci už teď, kdy ještě není vůbec jasné, jaký typ vlády a jaký kancléř povede nejvýznamnější zemi EU. Lze to říci i při vědomí faktu, že v zastupitelské demokracii má volič vždy pravdu a jeho verdikt, který se leckomu nemusí líbit, pouze zrcadlí špatnou práci politika. Lze to říci navzdory úctě k tomu, že k urnám se dostavilo 77 % Němců, což je číslo, které v Evropě vyráží dech a například Britové či Francouzi mohou pouze závidět. Nelze tedy nic svádět na zkreslení, manipulace či podvody – a přece je to špatně. Proč vlastně? Země, která je ve strukturální krizi a teprve nedávno se odhodlala k reformám, zvolila takové uspořádání, jež neumožňuje sestavit jasnou vládu s jasným mandátem, jasným názorem a jasným tahem na branku, rozuměj reformu.

Ale abychom nepůsobili jako zarytí škarohlídi a pesimisté, minimálně jedna věc tady působí vysloveně dobře. Němci si tuto situaci uvědomují a v poměrech, které svádějí k velké koalici či k menšinové vládě, obě tyto možnosti – alespoň mediálně – odmítají. Na jednu stranu to může působit jako ukázka celonárodní schizofrenie: zvolíme rozložení, které vede ke konkrétním důsledkům, a pak tyto důsledky odmítáme. Na druhou stranu je to dobré vysvědčení pro německý ústavní systém: za skoro šedesát let jeho fungování ještě Spolková republika neměla žádnou menšinovou vládu a pouze jednou (1966–69) si dovolila…