Mimochodem

V naší vsi nedávno v noci vykradli několik domků, aniž by se spící majitelé probudili. Mluvily o tom sousedky na zastávce. „Já mám lehké spaní,“ děsila se jedna. „Co kdybych je slyšela, lekla se a zaječela? Ještě by mě zamordovali!“ Shodovaly se, že lepší by bylo všechno zaspat a vůbec nejlepší je nemít nic, co by někomu stálo za vloupání.

Dnes to znělo banálně, ale před pětašedesáti lety udělal Bertolt Brecht z podobné myšlenky slavnou básničku. Autora v ní nad ránem probouzí veselé pískání. Vstane, pohlédne z okna a na své třešni spatří chudě oděného mladíka, který mu přátelsky pokyne a dál si cpe úrodu do kapes. Čtenář je zvědav, jak si protřelý marxistický dramatik se zlodějem poradí. Brecht pošle své lyrické já znovu ulehnout, aby ještě dlouho naslouchalo veselému pohvizdování. Vybavila se mi má dávná kavárenská pře o výklad této básně. Soudil jsem, že v ní autor pouze předvádí půvab levičáckého pohrdání soukromým vlastnictvím. Oponent nabídl zajímavější interpretaci: text prý jasnozřivě předjímá, jak zvesela lidem v nadcházejících časech všechno seberou.

Z časů dospívání si dobře vzpomínám, jak hojně se v šedesátých letech hovořilo o pocitech odcizení. Míval je každý, kdo na sebe dbal. Odcizení se jevilo jako křehký můstek spojující vládnoucí ideologii s moderním básnictvím, neboť je nejbrutálněji definoval mladý Marx a nejsugestivněji vykreslil Franz Kafka. Také jsem se tehdy občas domníval, že jím strádám, zpravidla v…