2005/48

V obchodech začala vánoční horečka. Meteorologové informovali veřejnost, že současné mírné počasí vydrží aspoň do Štědrého dne. Požár zničil lanovku na Klínovec. Do čela žebříčku zdejších nejpopulárnějších politiků se vyšvihl ministr kultury Vítězslav Jandák. Sněmovna schválila zákon zavádějící otisky prstů v pasech. Potápěč Pavel Říha se ponořil 170 metrů pod hladinu jezera na dně hranické propasti u Přerova a dosáhl tak nového českého rekordu v hloubkovém potápění.

Tokio, sexualita a smrt. Tahle tři témata tvoří úhelné kameny díla japonského fotografa Nobuyoshiho Arakiho, jehož výstavu Tokyo Flowers v těchto dnech představuje pražská Galerie Langhans. Pro evropského diváka může být v některých momentech šokující, vychází však kupodivu z tradiční japonské estetiky.

V nedávné hitparádě intelektuálních veličin se Umberto Eco umístil hned na druhém místě za Noamem Chomskym. Oba jsou mimo jiné filozofujícími jazykovědci, soubor Ecových odborností však takové vymezení značně přesahuje. Své první vědecké práce z padesátých let věnoval středověké estetice, počátkem šedesátých let zkoumal poetiku a možnosti interpretace modernistických románů (zejména J. Joyce) a pak jeho literárněvědný zájem upoutala masová kultura a její hrdinové (zejména J. Bond). Jeho učenecká dráha budí respekt, sotva by mu však zajistila všeobecnou proslulost. Američan Chomsky má díky své ostré kritice kapitalistických pořádků také hodně obdivovatelů, ale italskému vědci se svou popularitou zdaleka nevyrovná. Věhlas Umberta Eca nepramení z žádných světoborných idejí, jak by se na předního myslitele slušelo. Nejširší vrstvy jej znají především jako zábavného romanopisce, který umí bravurně balancovat na hraně odtažité učenosti a svěže vulgární lidovosti. Tuto schopnost prokázal i ve svém zatím posledním románu Tajemný plamen královny Loany, který česky vydalo nakladatelství Argo.

Není nic jednoduššího než si vůbec nevšimnout, že internet někdo ovládá. Funguje „to“? Funguje. Dá se „tam“ cokoli najít? Možná ne úplně cokoli, ale je toho hodně, určitě víc, než stihnete přelouskat. Můžete se „toho“ na cokoli zeptat? Jistě, a „ono“ vám to, na co chce, odpoví. Nejlepší způsob, jak si ověřit, že internet je tady u nás na Západě stále považovaný za nikým neřízenou komunikační střelu, je sledovat tichý úžas, který se objeví na tváři většiny jeho běžných uživatelů, když se dozvědí, že se o „nadvládu“ nad ním vedou mezinárodní spory.

Gaby Flatowová se narodila roku 1941 v Mnichově. Vystudovala germanistiku, žurnalistiku, archeologii a divadelní vědu. Většinu života strávila v zahraničí: v Indii, Chile, Polsku a také Česku, kde s přestávkami žije dodnes. Inscenovala divadelní hry v Indii aj., pracovala jako novinářka (mj. v Prager Zeitung a v Českém rozhlase Radio Prag). Už jedenáctým rokem se věnuje pozoruhodné činnosti – objevování a propagaci hudby skladatelů terezínského ghetta; její Nadační fond Hans Krása – Terezín uspořádal na 40 koncertů této hudby, z nichž některé vyšly na CD a vysílal je český a německý rozhlas. Gaby Flatowová je vdaná, má syna.

Lidé, o kterých bude řeč, jsou hrdinové. A jejich příběh jako by sepsal zkušený autor bestsellerů: láska a odvaha, boj dobra se zlem, násilí, krev a nakonec i krutá smrt. Jako v akčním trháku. Život rodiny Václava Švédy ale žádným filmem není. Všechno to začalo v moravské vsi Pivín.

Středa. Ráno po parlamentním schválení nové vlády začíná první pracovní den první německé kancléřky v historii. „Cestu ze svého berlínského bytu na Muzejním ostrově do úřadovny kancléře může bez problémů urazit pěšky,“ píše deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, „nicméně dnes si bere letadlo.“ Merkelová totiž zahájila svou premiérskou dráhu politikou nikoli domácí, ale evropskou. Jak velí tradice, svou první cestu namířila do Francie, a jak velí zájem Německa a Evropy, pokračovala v ní směr Brusel (EU, ale i NATO) a Londýn (současná předsedající země EU a její lídr Tony Blair). Z této cesty nelze dělat předčasné závěry, ale leccos naznačila.

Na první pohled by se mohlo zdát, že analýza současné politické krize v Izraeli si žádá spíše přírodovědce než schopného komentátora: „Zemětřesení, hurikán, tornádo, bouře, výbuch sopky, vulkán.“ To je jen část výrazů, které provázejí poslední tři týdny zdejší politiku. Náhle je vše jiné, nezůstal kámen na kameni.

Poznaň je známa jako město veletrhů. Jenže před týdnem upoutala evropskou mediální pozornost z jiného důvodu. Policie tam násilně ukončila nepovolený Pochod rovnosti, jehož cílem bylo „upozornit na problém diskriminace menšin“, především homosexuálů. Byla to už několikátá akce tohoto typu v Polsku – pokaždé je provázela atmosféra společenského konfliktu, emocí a občas i násilí.

Může to znít trochu nečekaně: za poslední dva měsíce se už potřetí dovídáme, že se Evropská unie hodlá v budoucnu rozšířit o státy, které byly až dosud vnímány spíše v souvislosti s válečným běsněním. Nadějnými čekateli na členství se staly Bosna a Hercegovina, Chorvatsko a Makedonie, jednání mají na dosah také Srbsko, Černá Hora a Albánie.

Česká ekonomika zažívá zlaté časy: hrubý domácí produkt roste nevídaným tempem pěti procent ročně a státní rozpočet je v mnohamiliardovém přebytku. Podle ekonomů je to ideální pozice na to, aby vláda začala šetřit. Pohled na právě schvalovaný rozpočet je ale tristní. Zadlužování státu na úkor budoucích generací pokračuje nerušeným tempem a o snižování zadlužení či nutných reformách si můžeme nechat zdát.

„Já bych je normálně postřílel,“ zvedá hlas viditelně rozrušený žák deváté třídy na chodbě základní školy Litvínovská v Praze-Proseku. Myslí tím lidi, kteří se za minulého režimu podíleli na věznění a týrání takzvaných vlastizrádců. A děti hemžící se kolem se jeho emocím nediví. Prosecká škola se totiž zapojila do projektu společnosti Člověk v tísni s názvem Příběhy bezpráví – komunistické Československo a žáci už zhlédli dokument o koncentrácích 50. let.

Ze zdravotnictví se opět stalo téma číslo jedna. Po nucené správě uvalené novým ministrem zdravotnictví na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ovládlo toto téma na celý týden i debatu v českém sněmu. Fronta se ale nenatáhla podle věcného pohledu na jádro problémů zdejšího zdravotnictví, spíš podle politických barev. Za ministra Ratha, nepřímo obviňujícího opoziční politiky z účasti na tunelování zadlužené pojišťovny, se samozřejmě postavili „jeho“ sociální demokraté. Naopak nesmiřitelně proti jsou lidé z ODS. Ve vzájemném přetahování trochu zapadlo, že jde-li v probíhajícím sporu hlavně o cenu a úroveň zdejší zdravotní péče, stihl už nový ministr udělal některé kroky správným směrem.

Neměl to být kongres, na němž by se něco důležitého rozhodlo, ani takový, kde by se volil nový vůdce, přesto bylo víkendové setkání občanských demokratů v Brně důležité. ODS dopředu oznámila, že na tomhle setkání představí svoji novou, „lidštější“ a usměvavější tvář.

V Číně se už delší dobu z vládních kruhů i tisku ozývalo, že přijde čínská „ofenziva v zahraničních stycích“. Co si pod tím představit? To ukázaly poslední týdny, kdy čínský prezident Chu Ťin-tchao nejprve navštívil Británii, Německo, Španělsko a Jižní Koreu. Vzápětí nato se uskutečnila návštěva amerického prezidenta v Pekingu. Čína slaví, že první část ofenzivy skončila na výbornou. Co tedy vlastně všechna tato jednání přinesla a o čem vypovídají ve vztahu Západu k dnešní Čínské lidové republice?

Je čím dál zřejmější, že nás po volbách čeká patová situace, která bude mít za následek nestandardní vládní řešení. U sousedů můžeme sledovat, jakou by mohlo mít podobu. Buď „polskou“ s menšinovým kabinetem opřeným o extremisty, nebo „německou“, kdy povládne velká koalice dvou ideově protichůdných stran. Asi je na čase se podívat, co by podobné scénáře znamenaly v Česku.