Dzurindův finiš
Píše se květen 2000. V Praze na rohu Václavského náměstí poklusává skupinka postarších běžců. Vicepremiér Vladimír Špidla v teniskách, vytahaném tričku a červených plandajících trenýrkách, vedle něj trochu lépe vypadající Zemanův mluvčí, dnes europoslanec Libor Rouček, a ministr zdravotnictví Bohumil Fišer.
Píše se květen 2000. V Praze na rohu Václavského náměstí poklusává skupinka postarších běžců. Vicepremiér Vladimír Špidla v teniskách, vytahaném tričku a červených plandajících trenýrkách, vedle něj trochu lépe vypadající Zemanův mluvčí, dnes europoslanec Libor Rouček, a ministr zdravotnictví Bohumil Fišer. Přijíždí mercedes s tmavými skly a slovenskou vlaječkou, z něj vystupuje ochranka a otevírá dveře premiérovi Mikuláši Dzurindovi. Běžecké boty za tisíce, dres s vyšitým státním znakem Slovenska, šlachovitá postava maratonce. Hned po startu Dzurinda míří do čela. Když ale za půl hodiny dobíhají do cíle na Staroměstském náměstí první závodníci, slovenský premiér mezi nimi chybí. Už je tu Fišer, Špidla a doráží sípající Rouček, jen Dzurinda nikde. Po víc než hodině se objevuje. Pro zmatek na trati byl mezi stovkami běžců, kteří okruh běželi dvakrát. „To mi Češi udělají vždycky,“ říká s úsměvem. Je ale vidět, že toho má akorát dost.
Při oslavách Nového roku si mohl Dzurinda připadat tak jako před lety v Praze. Také se blíží do cílové roviny svého premiérského běhu, k volbám v září 2006. Běhu, který se nakonec protáhl na dvojnásobek toho, co všichni včetně samotného Dzurindy očekávali.
S postkomunisty ve vládě
Kdyby to bylo na Dzurindovi, stát, jehož je už osmý rok premiérem, by nikdy nevznikl. Stejně jako většina lidí z protimečiarovské garnitury slovenské…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu