Evropská unie dobíjí baterky

Na počátku byla vůle sdílet strategické zdroje, aby se nemohly opakovat války. Evropská unie začínala jako Evropské společenství uhlí a oceli. Dnes začíná být nouze o ropu a plyn. Bude to pro Evropany impulz k dalšímu sjednocení?

Má-li Václav Bartuška popsat hrozby současného světa, vypráví příběh o tom, jak se Evropané v minulém století rozmazlili při nákupech ruského plynu a jaké je teď čeká drsné probuzení. Letos v zimě ruský Gazprom poprvé v historii otočil kohouty a na několik dní omezil dodávky zemního plynu proudící z Ruska směrem na západ. A pan Bartuška, jenž přednáší bezpečnostní studia na New York University v Praze a ve svém volném čase jezdí opravovat hroby českých legionářů na Sibiř a Dálný východ, si rozhodně nemyslí, že to byla ojedinělá epizoda, která se nemůže opakovat. Usměvavý a vyrovnaně působící muž má na seznamu svých přednášek tak zlověstná témata jako „Rusko – největší zdroj evropských obav v 21. století“. V Praze právě končí dlouhá a tuhá zima, je ale jisté, že přijdou další.

Ruská špageta

Poučný příběh začíná koncem 90. let, kdy se Britové, Dánové a Finové rozhodli postavit nový plynovod z Ruska přes Finsko a dále pod hladinou Baltského moře až do západní Evropy. Potrubím uloženým díky technickému pokroku na mořském dně měl proudit zemní plyn z obrovského naleziště Štokman, které teprve docela nedávno objevili Rusové v arktických vodách Barentsova moře. Výhod měl nákladný projekt hned několik: pro Rusko zvýšení příjmů, pro zúčastněné země zdvojnásobení dodávek zemního plynu a jako bonus „nezávislost“ – navržený plynovod obcházel tradiční tranzitní země Polsko a Ukrajinu. Logika byla prostá – čím méně slepic klove do jedné špagety, tím méně zbytečného pošťuchování.

Evropské země jsou zvyklé se o zdroje energie přetahovat každá za sebe. Tak to vždycky bylo a stále je – nikdo jiný jim teplo a světlo nezajistí. Není tedy divu, že když se o chystaném projektu s menším zpožděním doslechli Němci, začali se také činit. Nejdříve návrh zpochybnili: potrubí na dně moře představuje samozřejmě ekologické riziko a možné škody jsou nedozírné. Projekt šel pak skutečně na nějakou dobu k ledu, a když už se na vše téměř zapomnělo, objevily se najednou v médiích zprávy o zbrusu nových plánech – tentokrát však spřádaných samotnými Němci a Rusy. Než se kdo nadál, byla vloni na podzim slavnostně podepsána smlouva, podle které baltský plynovod za zhruba 5 miliard dolarů postaví obě země společně pod dohledem konsorcia, v jehož čele nestane nikdo jiný než čerstvě poražený německý kancléř Gerhard Schröder. Obchod sice vyvolal kvůli Schröderově proměně v byznysmana pohoršení v Německu i celé Evropě, na to se ale rychle zapomnělo, vždyť samotný plynovod měl pro svou strategickou důležitost i požehnání nové kancléřky Merkelové. Zapomenout nedokážou jenom čerství členové Evropské unie Poláci, kterým díky letitým zkušenostem každá rusko-německá dohoda páchne zradou. „Jsme vydáni napospas Kremlu,“ popsal polské pocity deník Zycie Warszawy. Polská vyjednávací pozice ve vztahu k obrovskému Rusku se do značné míry odvíjí právě od toho, zda jsou, či nejsou pro Moskvu nepostradatelnou tranzitní zemí. Teď si však po plynu hladoví Němci dovezou plyn i bez nich.

Zhrzenými Poláky však příběh nekončí. Mezi prvním nápadem a slavnostním podpisem uplynuly celé věky a Rusové Němce vlastně docela doběhli – zatímco totiž Evropané hráli šachy sami proti sobě, změnila Moskva názor a rozhodla se, že plyn ze Štokmanu raději prodá Američanům. Pobaltský plynovod se tedy sice postaví, ale proudit jím bude plyn ze stejného naleziště, ze kterého svištěl do Evropy i dosud. Výsledkem celé partie je tedy ze všeho nejvíce posílené Rusko, které si teď může snadněji vybírat, kudy svůj plyn na západ pošle. A o tom, jak rychle Rusům rostou svaly, se Evropané zcela konkrétně přesvědčili hned o necelé čtyři měsíce později – právě během již zmiňované lednové krize. Panika sice panovala uprostřed třeskutých mrazů jenom několik dní a výpadek tady na Západě stačily vyrovnat krizové zásoby, vydírání Gazpromu se však většinou považuje za průlom a předzvěst nových časů. Z hlediska Evropy se tahle nastupující éra nejeví vůbec růžově. Že by nám tedy plynovod přes Balt alespoň trochu pojistil jinak nejistou budoucnost?

The Times They Are A-Changin’

V Bruselu si to podle všeho nemyslí. Na konci března tu zveřejnili návrh dokumentu Evropské komise o společné energetické politice, jehož rozjezd se čte jako zlověstné proroctví a závěry jsou s německým postupem v přímém protikladu. Jenže nejen s tím německým. Zatímco na stole leží návrh EU, jak se společně vyrovnat se stále vážnější hrozbou nedostatku energie všeho druhu, praxe jednotlivých členských zemí se šine jakoby vlastní vahou opačným směrem. Ale i na to vlastně existují protichůdné názory, takže tápání okolo energetické politiky se ve skutečnosti proměňuje v napínavou detektivku v přímém přenosu.

Nejdříve tedy ono temné proroctví: „Ve srovnání s nynějšími 50% bude v nejbližších dvaceti třiceti letech asi 70 % energetických potřeb Unie uspokojováno z dovozů, často z oblastí ohrožených nestabilitou,“ píše se v tzv. Zelené knize. Dokument je hlavním podkladem pro celokontinetální diskusi o evropské strategii, jež má pětadvacítce zajistit klidnou energetickou budoucnost, a jeho přípravu bruselští úředníci po lednovém otřesu s Gazpromem pěkně popohnali. „Globální požadavky na energii stoupají a spolu s emisemi CO2 vzrostou do roku 2030 o 60 %,“ zaznívá z Bruselu. „Ceny ropy a plynu stoupají…, za 25 let bude EU 80 % plynu dovážet…., podnebí se otepluje…, pokud se nic nepodnikne, budeme vystaveni vážným důsledkům…“ Před několika lety by to znělo jako manifest radikálních ekologů, dnes je podepsán komisař EU pro energetiku a proti textu nemají námitky ani úředníci na českém ministerstvu průmyslu.

K pochopení naléhavého tónu komise je zapotřebí nadzvihnout pokličku a zjistit, jak je možné, že Rusko, které fungovalo jako dokonale spolehlivý evropský dodavatel ropy a plynu i v letech hluboké studené války, náhle začíná otáčet kohouty plynovodů smlouva nesmlouva. Mnoho se totiž v posledních letech změnilo. Zaprvé, ještě když se v 90. letech plánoval baltský plynovod, nikoho v Evropě zjevně ani nenapadlo, že by se o ruský plyn mohla Evropa někdy s někým přetahovat. Na rozdíl od ropy bylo plyn možné přepravovat výlučně potrubím a žádný jiný významný zájemce, k němuž by bylo možné natáhnout z ruských nalezišť ocelové roury, jednoduše neexistoval. EU tak v podstatě vnímala ruské zásoby jako svoje vlastní, jenom trochu víc z ruky. Potom se ale podařilo vylepšit technologii zkapalňování plynu, takže dnes je výhodnější plyn při přepravě na vzdálenost delší než 2000 km naložit podobně jako ropu na tanker a převézt po moři. Zároveň Rusko našlo další velká naleziště na Dálném východě, kde se ještě ke všemu velmi rychle objevil nový ekonomický obr s akutním nedostatkem energetických zdrojů – Čína. Na tyto strategické změny Evropa nijak nezareagovala (ve svém Lisabonském programu z roku 2000 ještě Čínu vůbec nezmiňuje), zato Rusové je pochopili velmi rychle. Dnes jsou díky přízni osudu náhle v úplně jiné pozici – nemají jednoho odběratele, na jehož penězích jsou závislí stejně jako on na jejich surovinách, ale potenciálně hned několik velkých a stále zoufalejších a hladovějších zákazníků. A podle toho také jednají – smlouvu o novém plynovodu do Číny podepsal Putin právě minulý týden, plyn ze severu bude posílat tankery do Ameriky, která chce svoji spotřebu v nejbližších letech zněkolikanásobit, a s Evropou začíná zacházet pouze jako s jedním z několika zákazníků. A tady je také vysvětlení hloubky evropského zděšení, k němuž je dobré ještě mít na paměti, že v mnoha zemích na západ od našich hranic se plyn nevyužívá jenom k topení, ale významně se podílí na výrobě elektřiny v plynových elektrárnách. Vlastní dodávky plynu z Norska a Británie přitom už stagnují a v dohledné době dojdou. Jinak je plyn ve velkém dostupný jenom na několika málo místech na světě. O tom, že bychom ruský plyn dokázali v případě nouze nahradit dovozy odjinud, si nikdo nedělá iluze. Takže to vypadá, že tady v Evropě máme skutečný problém.

Cesta na Měsíc

Nervy nakonec nemají napjaté jenom Evropané kvůli plynu. George Bush, americký prezident s pověstí umanutého naftaře, nedávno zaskočil národ, když v tradiční Zprávě o stavu unie (té americké) oznámil, že „Amerika je závislá na ropě a této závislosti se musí zbavit“. Následovala slova, která v tak závažných a slavnostních projevech opravdu nezní často: „Auta budou poháněna bioetanolem vyráběným z dřevěných třísek, stonků trav a stébel rákosů,“ popisoval své vize Bush. Studie Centra pro výzkum a vývoj americké armády se zase naprosto vážně obává válek o ropu, životnost jejích zásob odhaduje na 41 let a doporučuje americkým jednotkám v zájmu zachování bojeschopnosti urychlený rozvoj obnovitelných zdrojů. „Je čas začít změny uskutečňovat, proces musí být zahájen okamžitě,“ konstatují američtí armádní vývojáři.

Dlužno dodat, že to Bush po projevu hned schytal – konkrétní částky (asi 250 milionů dolarů), které hodlá jeho vláda investovat do výzkumu náhrad za ropu, označili komentátoři za směšné. Ostatně Thomas Friedman, slavný komentátor listu The New York Times a autor jedné z nejvlivnějších knih roku 2005 The World Is Flat, v níž se zabývá důsledky postupující globalizace, amerického prezidenta už před časem vyzval k mnohem odvážnějším a velkorysejším krokům: k zahájení „své vlastní verze závodů o Měsíc“. Na vysvětlenou – programem lidského výsadku na Měsíci vlil Bushův předchůdce J. F. Kennedy Američanům na počátku 60. let minulého století tváří v tvář kosmickému primátu Gagarina do žil novou energii a stanovil velký společný cíl. Bushovou „cestou na Měsíc“ by se měla podle Friedmana stát cesta za nezávislostí na fosilních palivech, která by „nejen rozpálila představivost každého děcka ve škole, ale byla by skutečným politickým převratem“.

Podobnou ambiciózní výzvu potřebuje jako sůl i neshodami rozdíraná Evropská unie, jež jako by zapomněla, k čemu je sama sobě vlastně dobrá. Společný cíl, který by dokázal rozproudit krev v žilách evropským školákům a dal v závanu idea- listického nadšení zapomenout na strachy z nejisté budoucnosti, by určitě přišel vhod. Navíc by skutečná společná energetická politika znamenala opravdový průlom do zamrzlé evropské integrace. A tady je také kámen úrazu.

„Energetika je tradičně doménou národních vlád, které od ní odvozují podstatnou část své moci. Jde tady o ceny, které ovlivňují výkony celého hospodářství, zaměstnanost, ale také bezpečnostní a strategické zájmy. Nakonec vláda, která by energetiku pustila z ruky, by rovnou mohla zrušit celé jedno ministerstvo, a to žádná dobrovolně neudělá,“ říká Aleš Gryc, analytik, jenž zpracovával energetické studie pro pražský think-tank Europeum stejně jako pro poradenskou firmu Interel a nyní má namířeno do zaměstnaneckého poměru v jedné z velkých českých energetických firem. Bruselští plánovači to tedy mají ještě o poznání komplikovanější než americký prezident. Jako by nestačilo, že se tradiční zdroje energie krátí a důsledky jejich spalování mění podnebí celé planety. Unie se při hledání řešení musí navíc pokusit změnit zažitý způsob myšlení a chování členských zemí. Vlastně se tím obloukem vrací někam na svůj vlastní počátek – tam totiž stojí Evropské společenství uhlí a oceli uzavřené v roce 1951, které mělo po zkušenostech ze 2. světové války zajistit společnou kontrolu strategických surovin. Na rozdíl od 50. let dnes stále více potřebných zdrojů leží mimo přímý dosah Evropanů, bruselští komisaři se ale domnívají, že řešení bude i tentokrát ve společném postupu celého spolku.

Vše pod kontrolou

V majestátní budově ministerstva průmyslu na břehu Vltavy se den teprve rozjíždí. Je půl deváté ráno a do sektorových křesílek v kanceláři zástupce ředitele odboru energetické politiky Jiřího Mohelníka usedá kromě něj ještě tajemná mladá žena, která během následujícího hodinového rozhovoru nepromluví jediné slovo. Blíží se konec března a za okny víří opožděná chumelenice. Jiří Mohelník je nevysoký a podsaditý, záhadný dozor vyslaný tiskovým oddělením křehký a útlý. Na stole leží lesklá, dvojjazyčně provedená Energetická vize České republiky plná barevných grafů a tabulek.

Nejvyšší prioritou našeho středně velkého státu obklopeného ze všech stran členskými zeměmi Evropské unie je podle naší vlastní strategie „nezávislost na cizích zdrojích energie“, hned po ní „nezávislost na zdrojích energie z rizikových oblastí“ a na třetím místě „nezávislost na spolehlivosti dodávek cizích zdrojů“. Česko chce co nejvíce soběstačnosti, což znamená podle slov Jiřího Mohelníka především možnost využít při výrobě elektrické energie všechny dostupné domácí suroviny. Rovnice není příliš složitá – příroda obdařila Česko především hnědým uhlím a trochou uranové rudy. Země se přitom blíží ke zlomovému okamžiku: současné uhelné elektrárny provozované polostátní firmou ČEZ dosluhují a po roce 2015 se plánuje výstavba nové generace. V tuto chvíli však není jasné, čím si v ní Češi, zastoupení monopolní energetickou akciovkou, zatopí. Těžba hnědého uhlí v limitech stanovených po roce 1990 podle grafů ministerstva v podstatě po roce 2030 zkolabuje. Pokud budou limity prolomeny (v praxi by to znamenalo zbourání dvou vesnic v severních Čechách), velká většina uhlí dojde přibližně v roce 2055. Jiných alternativ ministerstvo ve své vizi mnoho nevidí. „Krizovým řešením v případě, že se s limity nic nebude dělat, je zvýšit dodávky plynu, rekonstruovat elektrárny na plyn a začít ve velkém dovážet černé uhlí. A samozřejmě jít co nejrychleji do jádra. Obnovitelné zdroje rostou, ale v dohledné době nemohou velkou energetiku nahradit,“ konstatuje vyrovnaně Jiří Mohelník. Barevné grafy v kalném dopoledním světle jeho slova potvrzují – podíl obnovitelných zdrojů sice do roku 2030 výrazně povyskočí, ale na ministerstvu to i tak plánují maximálně na 17 % a v delším časovém horizontu na rozdíl od hnědého uhlí neprojektují. Slečna z tiskového zívne a nenápadně se trochu protáhne. Vzhledem k možnostem načrtnutým ministerskou vizí přichází nový návrh společné energetické politiky EU právě vhod.

Viděno optikou ministerstva je totiž materiál z Bruselu především koncem nepříjemného vměšování Bruselu do rozhodování, z čeho si u nás v Česku vyrobíme svoji elektřinu. Evropská komise naopak úzkostlivě potvrzuje suverenitu jednotlivých států při stanovení tzv. energetického mixu. „V minulosti se kladl důraz na rozvoj především obnovitelných zdrojů, což my samozřejmě klademe taky, a uhlí a jádro byly potlačovány. Tady se konečně dává rovnost. Pro nás je Zelená kniha pozitivní, protože konstatuje, že žádný zdroj není diskriminovaný,“ pochvaluje si opakovaně pan Mohelník.

Pokud jde o společný trh, je tady kousek od studené Vltavy vnímaný především jako Bruselem nadekretovaná nevyhnutelnost. „Trh liberalizovat musíme, ale ve skutečnosti to vždycky hladce nefunguje. Každá země, řekněme si to upřímně, má především svoje vlastní ekonomicko-obchodní zájmy,“ slyšíte na ministerstvu průmyslu znovu věty nápadně připomínající slova již citovaného analytika Gryce. Zvyk propojovat energetiku s národní vládní politikou je tady druhou přirozeností, která nezmizí ze dne na den. Cítit je to i na opatrném přemítání o společné unijní politice vůči mocnému sousedovi na východě. Ne snad, že by se tu přímo zpochybňovala výhoda těžké váhy Unie ve vztahu k Moskvě, na úřadě, který byl zvyklý v minulosti dojednávat s Ruskem dlouhodobé kontrakty, však nemají jasno, kam až Brusel pustit: „Snad kdyby Unie zastřešila jednotlivé bilaterální vztahy a nějak garantovala, že všechny země budou mít přístup k dodávkám. Neumím si ale představit, že by EU dodávky sama nasmlouvala, a pak je nějak rozdělovala,“ zamýšlí se Jiří Mohelník. Takovou představu zatím ale zjevně nemá vůbec nikdo, konkrétnější obrysy vykreslí až v červnu na summitu Javier Solana.

Mlčeti zlato

Češi jsou tedy vlastně docela klidní. Žijí s pocitem, že si se vším vystačí sami – elektřinu nakonec mohou i vyvážet, protože je to opět slovy pana Mohelníka „zboží jako každé jiné“. Emise je netrápí, protože se do tabulkových limitů vejdou. Až spálí uhlí, přidají jádro. A dál než za rok 2030 zatím stejně neplánují. Když se to navíc vezme kolem a dokola, jsou mezi ostatními členy spíše premianty. Brusel má teď totiž jiné starosti než odhodlání deseti milionů Čechů zničit si bez velkých cavyků sever země kvůli uhlí. Některé státy se totiž rozhodly, že na společný trh pustí jenom těžkotonážní „národní energetické šampiony“. A při jejich budování hrozí rozvrátit celý systém volného pohybu kapitálu, který zatím nezpochybňovali ani největší euroskeptici. Na evropské scéně se zrodil nový fenomén, „ekonomický nacionalismus“.

Tedy tak mu ve Francii, zemi jeho zrodu, vlastně neříkají. Francouzský premiér Dominique de Villepin, jenž do úřadu nastoupil s příslibem snížit domácí nezaměstnanost, vyhlásil jedenáct „strategických“ oblastí národního hospodářství, které hodlá bránit před vpádem zahraničního kapitálu. Taktika, která má rozptýlit obavy, že se velké podniky díky otevřenému trhu dostanou do rukou cizích dravců a ti zahájí nemilosrdné propouštění, má podporu téměř 70 % Francouzů, kteří ji nazývají „ekonomickým vlastenectvím“.

Patrioti hodlají před cizinci ochránit kde co od jogurtů Danone až po kasina, největší pozornost si ale vysloužil boj o „záchranu“ soukromého energetického gigantu Suez, na který si začali brousit zuby Italové.

Francouzská taktika spočívá v narychlo domluvené fúzi Suezu s dalším, tentokrát polostátním, energetickým gigantem Gaz de France. Výsledkem by měl být vznik velkého francouzského národního favorita, který bude nejen ctít francouzské dobré mravy v přístupu k zaměstnancům, ale hlavně bude mít pořádně silnou pozici, až se v polovině příštího roku zliberalizuje energetický trh. Peníze z daní tak zůstanou doma a stát neztratí svůj vliv na energetický sektor.

A Francouzi nejsou ve své logice osamoceni. O něco podobného se pokoušejí sousední Španělé, bránící domácí Endesu před převzetím německým obrem E.ON (v Česku to na ministerstvu vidí podobně, polostátní ČEZ „prostě není na prodej“). Obě kauzy zkoumá v tuto chvíli Evropská komise a vyhrožuje, že najde-li v postupech Francouzů či Španělů cokoliv nečistého, zjedná pořádek.

Poškození Italové a Němci se zlobí, ale i tady najednou vidíme, že se ani zdaleka nejedná o čistokrevné soupeření suverénních firem na liberalizovaném společném evropském trhu. Vše totiž jako stín provází přítomnost národních politických elit. Při ohlašování francouzské fúze tak rovnou asistuje předseda vlády s ministrem financí, a je to naopak italský ministr hospodářství, kdo nově se rozšiřující praxi obratem označí za „návrat do srpna roku 1914“ – tedy do doby, kdy se rozjížděla 1. světová válka. Když pak na bruselském summitu německá kancléřka Merkelová prohlásí, že Evropa „nepotřebuje národní, ale evropské šampiony“, lámou si novináři v tiskovém středisku hlavu, zda mají její slova interpretovat jako principiální podporu jednotnému trhu, nebo obyčejnou snahu podpořit národní E.ON v jeho útoku na Španělsko.

Nejedná se o maličkost. Evropská unie stojí na volném pohybu zboží, kapitálu, osob a jednou snad také služeb. Existence dvanáctičlenné eurozóny – tedy bloku sdílejícího společnou měnu euro – by pak měla vzájemné ekonomické prorůstání jenom podpořit. Místo toho jsme podle všeho svědky opačné tendence – probuzené národní instinkty prosakují do každodenní rétoriky politiků. V dnešní Evropě běžně slýcháme výroky typu: „Poláky zajímá budoucnost Polska, a ne Evropské unie“ (polský prezident Lech Kaczynski) či „Když se svět okolo nás mění, musíme sebrat síly a bránit Francii a vše francouzské“ (Dominique de Villepin). Společný nástin energetické politiky se nakonec minulý týden v Bruselu podařilo schválit také proto, že tu o kontroverzních nadnárodních fúzích a ekonomickém nacionalismu preventivě nepadlo ani slovo.

Takto vidí situaci skeptikové. Mezi jejich sílícími hlasy ale zaznívají i názory opačné. Když se o současných problémech bavili novináři deníku The Financial Times s bývalým britským komisařem pro hospodářskou soutěž z let 1989–1992 lordem Brittonem, dostalo se jim ujištění, že vše je na dobré cestě. Podle vysloužilého komisaře je současný rozruch pouze důkazem, jak daleko už prorůstání jednotlivých ekonomik dospělo, a nacionalistické tance jsou vlastně poslední křeče před nastolením nevyhnutelného. Lord Britton ve své době musel využívat všech dostupných soudních prostředků, aby donutil národní vlády k liberalizaci telekomunikačních služeb a domácích aerolinií – do té doby něco zcela nemyslitelného. Také tehdy se – podobně jako dnes v případě energie – mluvilo o národních zájmech a bezpečnosti. „Trh byl tehdy úplně zavřený. Považovalo se za samozřejmé, že musí existovat národní bariéry,“ vysvětloval novinářům bývalý komisař. Pravda je taková, že dnes už si na národní telefonní společnosti nikdo ani nevzpomene.

Zpátky na Zemi

Co tedy vlastně Zelená kniha evropské energetické strategii přináší? Není to ambiciózní evropská verze letu na Měsíc, a především zastánci rychlého hledání alternativ k tradičním palivům možná protáhnou obličej. Návrh totiž stojí ze všeho nejvíce na prohloubení podstaty Evropské unie, jíž je společný trh, a nově na společné energetické politice vůči Rusku. V dokumentu se tedy zaprvé dočteme o nutnosti spustit od příštího roku trh s elektřinou a plynem, a komise navíc vyzvala jednotlivé země, aby zvážily, zda by nad dodržováním pravidel na společném hřišti neměl také bdít jeden hlavní rozhodčí – evropský regulátor. Až na tohoto společného strážce není společný trh žádnou převratnou myšlenkou – podle dřívějších bruselských směrnic měl začít fungovat od roku 2007 tak jako tak. Jenže současná atmosféra mezi některými členskými zeměmi, které se v posledních týdnech zuby nehty brání přebírání svých národních energetických firem podnikateli ze sousedních zemí a v podstatě tak volný tok kapitálu a zboží staví na hlavu, ukazuje, že z hlediska Bruselu je striktní trvání na již dohodnutém požadavku na samotné hraně současných možností. Navrhovaná koordinovaná politika vůči Rusku pak může být klidně již za ní a její obrysy jsou v Zelené knize načrtnuty jenom velmi nejasně. Jednotlivé země či firmy si podmínky ruských dodávek zatím tradičně vyjednávají na vlastní triko a pustit toto privilegium z rukou nechtějí nebo si vlastně zatím ani neumí příliš představit, jak by se to dalo provést. Jak sladit otevřenou konkurenci liberalizovaného trhu s centrálně koordinovaným postupem vůči jeho hlavnímu dodavateli zůstává velkou bruselskou záhadou. S plynem se tradičně obchoduje v nedůvěřivé atmosféře obchodních tajemství, takže například na přímý novinářský dotaz, za jakou cenu nakupuje v Rusku, odmítá zdejší plynový distributor – firma RWE Transgas – ve vší slušnosti odpovědět. Vyhraněný názor na bruselský vstup do obchodních vztahů s Moskvou tatáž firma oficiálně také nemá. Až bude zkrátka jasné, jak by věci mohly konkrétně vypadat, tak se uvidí.

A co přináší dokument dál? V navrhované strategii nenajdete ambiciózní miliardové částky směřující do výzkumu alternativních zdrojů, pouze závazky, jaký podíl na výrobě energie budou za nějakých deset let mít. Názory na to, zda je odsouhlasených 15 procent maximálně dosažitelnou reálnou metou, nebo naopak nízko položenou laťkou úředníků bez odvahy a fantazie, se nejspíš budou lišit, dlužno však dodat, že například Británie nebo Irsko se původně nechtěly podepsat pod vůbec žádnou cifru. Dokument také opakovaně zdůrazňuje další dílčí, ale podle mnoha odborníků klíčové řešení energetických patálií, jímž jsou „obyčejné“ úspory. Komise si spočítala, že by pětadvacítka mohla při nekompromisním zavádění úsporných opatření, třeba díky izolaci veřejných budov nebo využívání nových technologií, uspořit dobrou pětinu energie a těchto 20% si také stanovila jako cíl do roku 2020.

Další krok komise se pak s rozporuplným hodnocením setká zcela jistě. Její předseda Barroso prohlásil na páteční ranní tiskovce, že je překvapen, kolik zemí se pozitivně vyjadřovalo k možnostem jaderné energie, i když tak moc zaskočen zcela jistě nebyl. Během předběžných jednání si totiž některé členské země vymohly klauzuli, jež jasně zdůrazňuje, že si svoji energii mohou vyrábět, z čeho uznají za vhodné. A to je krok, který je ze všeho nejvíce interpretován právě jako opětné pootevření dvířek dříve zavrhované a dodnes ekonomicky a bezpečnostně nedořešené energii z jádra. Výstavbu nových atomových elektráren plánuje Francie, Británie, pobaltské země, ale také třeba Česko – a Finové už jednu staví. Zkrátka a dobře: energetická politika pro Evropu, jak se teď dokument po odsouhlasení bruselským summitem jmenuje, nepřichází s překvapivým radikálním řešením, v konečném součtu ale – kdo ví? Nakonec v tuto chvíli v ruce držíme pouze rámcový materiál, jehož detaily se teprve budou zpřesňovat – otázka společné evropské politiky vůči Rusku například přijde na přetřes hned na příštím summitu v červnu. A navíc, jak je v Unii nacházející se v permanentím stadiu mírné institucionální krize zvykem, různé země si mohou obecnou strategii vykládat po svém.