2006/16

Vážené dámy, vážení pánové,
vzhledem k Velikonocům a zveřejnění tzv. Jidášova evangelia jsme se rozhodli zařadit jako téma čísla příběh Jidáše Iškariotského.

V Národním divadle zpívala Maida Hundeling Kateřinu v novém nastudování Řeckých pašijí od Bohuslava Martinů. Sněžení a déšť opět zvedly hladiny řek. Stát se rozhodl, že půjčí dvě a půl miliardy Všeobecné zdravotní pojišťovně.

Výběr z dopisů našich čtenářů.

Pohoří Chřiby jsem poprvé překročil jako malý kluk v roce 1966. Přesněji řečeno, větší část pochodu jsem strávil na ramenou svého dědy a ostražitě pozoroval okolní lesy. Pode mnou se totiž ozývaly vzpomínky na setkání s loupežníky, medvědy a vlky.

To nejlepší z výstav pro tento týden.

To nejlepší z televizního programu pro tento týden.

To nejlepší z divadla pro tento týden.

To nejlepší z hudby pro tento týden.

Sodoma aneb podstata zhýralosti, tak zní název sbírky poezie, která tu zbyla ze 17. století po britském básníkovi a profesionálním prostopášníkovi Johnu Wilmotovi alias hraběti z Rochesteru.

Divadlo pro děti mnohdy trpí neduhem podceňování malých diváků. Skutečně jen málo divadelních scén u nás bere dětské diváky jako rovnocenné partnery. Královéhradecké Divadlo Drak, Naivní divadlo Liberec a pražský Minor patří k těm nemnoha světlým výjimkám.

Médium grafického románu jako by umožňovalo odstínit vyprávění, nálady a významy způsobem, k němuž psaná literatura ani film nemají klíč. Dokazuje to i ilustrovaný autobiografický román jednatřicetiletého Američana Craiga Thompsona Pod dekou (Blankets).

Skutečně netradiční muzikál Jodok Story vznikl na začátku letošního jara v jihokorejském Soulu. Jeho děj se odehrává v jednom z koncentračních lágrů Severní Korey a autoři jsou bývalí mulové.

Je dvanáct hodin po výbuchu a kolem jaderné elektrárny Černobyl krouží helikoptéra. Na pár minut se pootevře okénko a tmavovlasý padesátník přikládá k oku fotoaparát. „Z reaktoru ještě vycházel kouř a navzdory hluku vrtulníku jsem měl pocit naprostého ticha. Bylo to jako na hřbitově,“ vzpomíná pasažér.

Berlínská výstava s úplným názvem Melancholie – genialita a šílenství v umění je tak trochu manifest, výkřik protestu proti falešnému kultu mentálního zdraví, který se mění spíše v kult zplošťování člověka a potřeby „ubavit se k smrti“.

Nechci dosáhnout nesmrtelnosti skrze svoje dílo, ale tak, že neumřu,“ prohlásil kdysi Woody Allen. A jindy zase: „Náš duch má na starosti vznešené věci jako poezii a filozofii a tělu zůstane všechna legrace.“ Jeho poslední snímek Match Point – Hra osudu potvrzuje, že za obojím si stojí i dnes.

Byl jste jedním z ředitelů Mezinárodního vědecko-technického centra v Kyjevě, působil jste tu jako zástupce EU odpovědný za programy související s jadernou bezpečností. Co si myslíte o sarkofágu, který přikryl havarovaný černobylský reaktor a který prý moc bezpečný není?

Tatínek byl katolík. Za kardinální národní hřích považoval výhru komunistů v roce 1946. V 70. letech jsem o výročích praporky nevyvěšoval, ale v otevřeném střetu s režimem jsem nebyl. Byla rodina a studenti a teorie relativity, zvlášť gravitační záření a černé díry, se svým kouzlem a permanentní hodnotou. Na Matfyzu se daly pěstovat bezpartajně.

Jaderné elektrárny jsou jako hvězdy, jež září za dne. Jsou absolutně bezpečné,“ hlásal kdysi sovětský akademik Michail Styrichovič. „Reaktory jsou obyčejné pece a ti, kdo je obsluhují, jsou topiči,“ ubezpečoval lid jiný vysoce postavený ruský vědec.

Petra Buzková (1965) je z Prahy. Právnickou fakultu Karlovy univerzity absolvovala v roce 1989, kdy také vstoupila do ČSSD. Místopředsedkyní strany byla v letech 1990–2000, z funkce odstoupila na protest proti dohodě opoziční smlouvy o změně volebního zákona.

K letošním Velikonocům si křesťané nadělili velkou dávku dobrodružství. Může za to objev svazku vetchých papyrů, na nichž je sepsáno Jidášovo evangelium. Pro někoho jen drobné zpřesnění dva tisíce let starých událostí, pro někoho znepokojivé svědectví měnící obraz fenoménu Jidáš.

Strhne Viktor Orbán vítězství na pravici? Po prvním kole voleb má šanci jen velmi malou, uvidíme za týden. Ale byť zřejmě neuspěje a v Maďarsku, které jako jediná postkomunistická země ještě nepoznalo předčasné hlasování, vládní strana v podobě Gyurcsányho socialistů poprvé obhájí svůj mandát, nebude to znamenat konec Orbánovy dráhy – vždyť je mu teprve 42 let.

Papežštější než papež. Tento příměr od minulého týdne neplatí o polském ultrakatolickém Radiu Maryja. O zmíněné stanici je dlouho známo, že šíří nenávist vůči liberálům, homosexuálům, Rusům, Židům či Němcům, ale minulé úterý vyrazila na půdu ještě nezoranou – navezla se do samotného Benedikta XVI.

Studentské bouře ve Francii končí bez vítěze. Přitom stejně jako loňský krach euroústavy či nepokoje na předměstích koření v krizi sociálního státu. Pohne s ní někdo?

Známý americký novinář Seymour Hersh tvrdí, že vláda George Bushe odmítá nečině přihlížet íránským snahám vyrobit vlastní atomové zbraně a připravuje vojenský zásah, přičemž uvažuje i o použití jaderného arzenálu.

Budou se v Itálii střídat jasně vyhraněné kabinety levice a pravice? Tak si to představovali ti, kteří preferovali anglosaskou rozhodnost před věčnou dominancí křesťanské demokracie. A stalo se.

Část doktorů vstoupila do stávky. Bojují za vyšší platy, nebo proti reformě zdravotnictví? Zatím je to nejasné, i když soud protest zastavil.

„Nápor prostituce, sexuální kriminality a promiskuity po listopadu 1989 je optickým klamem: ve skutečnosti se tu nic nezměnilo, jen dříve zapíraná třináctá komnata společenského života se dostala na titulní stránky,“ zjistil Respekt ve své dobové sexuální inventuře.

Lidská práva a demokratické hodnoty si v české diplomacii stále hledají své místo. Někteří tvrdí, že Česko jako malý stát nemá šanci změnit svět, naopak jiní věří, že jsou to právě malé země, které proto, že nikoho neohrožují, mohou mnohem otevřeněji než velmoci upozorňovat na porušování základních lidskoprávních norem.

Bezradnost naší zahraniční politiky ohledně zemí, jako je Rusko nebo Čína, mnohdy vyplývá z faktu, že ne vždy víme, co chceme, ne vždy víme, jak náš požadavek formulovat – a především nejsme při sdělování výhrad a našich postojů bráni příliš vážně.

Už dva roky jsme Evropané. Za tu dobu jsme viděli, co vzbuzuje v dnešní Evropě největší vášně – hlavně strach o práci. O práci, kterou Evropanům vezmou levné síly z Východu, tedy my. Z Unie ale dnes přicházejí i dobré zprávy: už se nás tolik nebojí.

Bude tomu měsíc, co pražský magistrát opustil mocný muž. Pro jedny profesionální úředník a architekt-odborník, pro druhé zkorumpovaný cynik, který namísto ochrany památek sám tvář starobylé Prahy hyzdil.

Podle posledního šetření agentury SC&C by se lidovci nedostali do Poslanecké sněmovny. Je na obzoru doba, kdy po desítkách let zmizí z politické scény partaj, která sice mnohým nemusela být po chuti, ale znamenala jistou kotvu české politiky, bariéru proti výstřelkům větších stran? A vzrušuje to někoho? Vzrušuje to samotné lidovce?

Radnice chtěla kácet, občané byli proti. Pily to vyřešily. Teď už jde o víc. Pan Mikolanda vyrazil přes park na časný nákup a mezi stromy narazil na partu chlapů s motorovými pilami. Brzy už padaly kmeny všude kolem. „Nekáceli stromy kvůli jejich stáří nebo nemoci, ale jen proto, že stály v cestě. Parkem má vést betonový kanál, kudy poteče voda.“

Od května 1938 do května 1945 prošlo Flossenbürgem zhruba 100 000 lidí z celé Evropy. Minimálně třetina fyzický a psychický teror v táboře nepřežila. Ačkoli oficiálně Flossenbürg nebyl „likvidační“, nýbrž „pracovní“ tábor, mnoho zajatců bylo hned po příjezdu zavražděno.

Je pět ráno a mně zvoní budík. Všude kolem je ještě ticho a tma. Přemýšlím, jestli vstát, nebo se zachumlat a dělat jakože nic. Pak mě přepadnou výčitky. Pomalu vylézám z vyhřáté postele a ledabyle ustýlám.

Šestadvacetiletý student Mladen Grebo narozený v srbském Bělehraděje člověk, kterého by velká část Čechů nechtěla za souseda. Aspoň teoreticky určitě: Žít vedle lidí ze zemí bývalé Jugoslávie je tu podle sociologických dat jedno z nejméně populárních sousedství. Příběh rodiny Grebů je v tomto světle zajímavý dvojnásob.

Byly časy, kdy se Češi vysmívali Slovákům. Psala se devadesátá léta, v čele slovenské vlády seděl Mečiar a jeho podřízení pracovali na strategii dobrého obrazu Slovenska ve světě. Každý trochu uvažující člověk věděl, že problém je v samotném Mečiarovi a ne v nějakých obrazech. Teď se Češi tomuto sebeklamu přiblížili. Ukazuje to příklad českého velvyslance ve Washingtonu a jeho sporu s americkými novináři.

Kalivoda dokázal proměnit ubohost v tajuplné poselství. To vzbuzuje nervozitu. Nijak po sobě nezametal stopy, k vraždám se ihned přiznal, soudní verdikt doživotí padl za necelé dva dny. Přesto jde o výjimečný a v dějinách tuzemské kriminalistiky ojedinělý případ.

Těsné výsledky voleb v Itálii, vyrovnané skóre prvního kola v Maďarsku či velké problémy při sestavování většinové funkční vlády v Polsku vybízejí k úvahám o nutnosti změnit volební systémy přenesením váhy z poměrného systému na systém většinový. Problém je ovšem jinde.

Když tragicky zemře tvůrčí člověk v plné práci a v nejlepších letech, je to osudová nespravedlnost. Dokumentarista Pavel Koutecký skončil nešťastnou náhodou v půli cesty a nikdo za něj její zbytek ujít nemůže. Přitom právě on přemýšlel o každém kroku a jeho filmy nevznikaly náhodně. Směřovaly k finále, které mělo vytvořit celek, a ten teď zůstal torzem.

Írán si pořídí jadernou pumu. Na to můžete vzít jed. A jediný, kdo je skutečně schopen to Íráncům překazit, je Usáma bin Ládin.
Možná to zní jako trochu přitažené za vlasy. Ale opravdu jenom trochu. Írán se posunuje nezadržitelně k cíli a neschopnost Ameriky a Evropy celý proces rázně utnout je den za dnem jasnější.