Buldozer odešel

U příležitosti úmrtí Ariela Šarona odemykáme následující komentář z roku 2006 a text Šedesát let nejistoty k výročí vzniku Izraele

Nemoc Ariela Šarona, donedávna symbolu tvrdého válečníka, vepsala otazník nad mír ve Svaté zemi.

Ariel Šaron končí. Přinejmenším se svou politickou kariérou, možná i se svým životem. Krvácení do mozku je fatální diagnóza. Jistě, to se i v politice stává, ale nestává se běžně, že téměř 78letý lídr končí v okamžiku nového začátku. Zde také spočívá největší otazník. Právě se Šaronem, dávno zažitým symbolem válečníka, otce osadníků a politického jestřába, se totiž pojí hned několik nadějí. 

Časově sem spadají volby chystané na 28. březen. V nich by měla podle průzkumů zvítězit středová strana Vpřed, kterou Šaron založil před necelými dvěma měsíci. Starý „dědek“, pro svou houževnatost, ba trucovitost dlouho přezdívaný „buldozer“, ji ustavil vlastně kvůli jednomu účelu – aby prosadil ideu, k níž dospěl po půlstoletí bojů. Dospěl zkrátka k názoru, že soužití s Palestinci ve společném státě ani jejich okupace nejsou možné, a tudíž je nutná separace.

Vyrukoval s plánem na trvalé hranice pro Izrael. Pro Šarona, který již jako dvacetiletý bojoval ve válce za nezávislost, pak se zúčastnil všech existenčních válek, a dokonce coby ministr bytové výstavby odpovídal za budování osad na obsazených palestinských územích, to byl velký ideový vývoj, ale přesvědčil o něm izraelskou veřejnost – a uspěl.

V jeho upřímnost uvěřil dokonce i určitý díl té části Evropy, která mu nemohla přijít na jméno. Stačí prolistovat dva tři roky staré noviny. Tehdy byl v evropském tisku srovnáván s Jásirem Arafátem coby rovnocenná překážka míru ve stylu „jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou“, ba Šaronův obraz byl dokonce horší. Jenže zatímco Arafáta brala Evropa za seriózního partnera až do konce, ale po jeho skonu si spíše ulevila (koneckonců zjistila, že intifáda skončila), s Šaronem je to naopak: většinová Evropa ho až do loňska nemohla vydýchat, ale s jeho hospitalizací se dostavilo znejistění – může být idea palestinského státu opravdu v dohledné době realizována bez Šarona?

Šaron není vzorem bytostného demokrata. V roce 1982 jako ministr obrany zahájil válku v Libanonu, aniž by předem získal souhlas premiéra. A nyní, v předvečer jeho kolapsu, izraelská policie informovala, že jeho rodina přijala milionové úplatky na nezákonné financování volební kampaně z ciziny, a jeho syn Omri se proto vzdal poslaneckého mandátu. Můžeme ho klidně zařadit mezi „tvrdohlavé dědky“ typu Helmuta Kohla. Také on po svém odchodu z úřadu odmítl kvůli svému čestnému slovu prozradit identitu korupčníka, ale i on prosadil proti většinovému názorovému proudu velké věci.

Šaron jako vůbec první izraelský politik nazval poměry na „teritoriích“ okupací a prosadil stažení z pásma Gazy. Na něco takového si před ním netroufl ani levicový premiér a mírový nobelista Jicchak Rabin, byť podepsal nezdařený mír z Osla. Jenže zásadní otázka už padla: nakolik je Šaron nahraditelný. Nebo jinak řečeno – nakolik bude strana Vpřed schopna po odchodu svého vůdce prosadit jeho záměry v praxi.

Při věštění odpovědi je možné se ohlédnout deset let nazpět: tehdy po atentátu na mírotvorce Jicchaka Rabina vše nasvědčovalo tomu, že v nadcházejících volbách zvítězí jeho souputník Šimon Peres. Jenže Palestinci rozpoutali takovou vlnu atentátů, že pod jejím vlivem nakonec vyhrál odpůrce mírového procesu Benjamin Netanjahu. I teď záleží především na samotných Palestincích.

Pokud se jim podaří zpochybnit úsloví, že „nikdy nepropásnou příležitost propásnout příležitost“, bude to na Izraelcích. Je pravda, že Vpřed odstartovala jako strana jednoho muže a lidé, o kterých se teď uvažuje jako o lídrech, Ehud Olmert či Cipi Livniová, nemají světové renomé. Ale z průzkumů plyne, že nešlo o Šaronův trucpodnik, nýbrž že vystihl většinové naladění ve společnosti. Na tomto naladění se s jeho odchodem nic nemění.