Středo-pravá vláda umírá

Středo-pravicová koalice se ještě ani nenarodila a už pomalu začíná umírat. V půlce minulého týdne na večerní schůzce prý Mirek Topolánek seznámil Miroslava Kalouska a Martina Bursíka s tím, že jednání se sociálními demokraty o nějaké podpoře naprosto zkrachovala. Ačkoli sestavování kabinetu bude pokračovat, s největší pravděpodobností je to už jen pohřební slavnost.

Nevyšlo to

Objevila se řada úvah, že občanští demokraté hrají s veřejností pouze jakousi nečistou hru – tváří se, jako by chtěli koalici se zelenými a lidovci, ale ve skutečnosti je vše připravené na vládu s ČSSD. Zatím ale vše nasvědčuje, že tomu tak není. Dokonce i zástupci menších stran přiznávají, že jednání s Mirkem Topolánkem jsou velmi korektní, a zdá se jim, že by jen těžko před nimi mohl hrát tak přesvědčivě podvodné představení.

Šéf ODS prý svou strategii opíral o přesvědčení, že po Paroubkově prohře, povolebních chybách a nervozitě vznikne v ČSSD nějaké pnutí, které ho sesadí, nebo aspoň omezí jeho vliv. Proto ihned začal vyjednávat o vládě, jako by měl ve sněmovně jasnou většinu, a ani na vteřinu nezaváhal. Měl to být tlak na sociální demokraty, upozornění, že mohou zůstat mimo hru, pokud neprojeví nějakou vstřícnost. Až do půlky minulého týdne lidovce a zelené přesvědčoval, že se mu podaří sehnat podporu aspoň u části poslanců.

Tato strategie však nevyšla a nikdo z ČSSD nechce kabinet podpořit. A to ani po úpravě vládního programu, jehož rodící se obrysy se popravdě od programu minulé vlády zase až tak neliší – zůstává bezplatné školství, u doktorů by se jako dosud platilo, ale přehledněji. Daňová reforma by byla poměrně měkká a sociální politika třeba vůči rodinám ještě vstřícnější než dosud.

Sociálním demokratům však jde především o to, aby mohli nějakým způsobem zůstat u moci. Je to naprosto pochopitelná strategie, byť se může ukázat jako chybná. Znamená totiž nutnost podílet se na té moci s největším rivalem, občanskými demokraty. Přijmou to voliči, které ČSSD nalákala ostrou kritikou pravice?

Navzdory tomu všemu se bude v sestavování koalice pokračovat. Proč? Každá ze tří koaličních stran má jinou motivaci. Občanští demokraté chtějí dokázat, že své dosavadní jednání mysleli vážně. Zároveň každým dnem zvyšují tlak na sociální demokraty, aby třeba nakonec couvli. Lidovci jsou v pozici, kdy si kvůli nepříliš velkému úspěchu ve volbách nemohou vyskakovat. A zelení zase cítí šanci veřejnost přesvědčit o tom, že ač jsou malou stranou, dokázali na občanských demokratech a lidovcích vyjednat do vládního prohlášení velkou část svého programu.

Jaké jsou možnosti

V tuto chvíli se zdá už téměř zbytečné analyzovat kabinet, který má tak malou naději na existenci. Je tu ale přece jen několik momentů, které stojí za pozornost. Třeba už to příjemné ticho, jež se rozhostilo nad rudými poslanci. Tady se ukazuje základní výhoda středo-pravicového kabinetu. Vliv komunistů by se téměř vymazal, protože hlavní opoziční síla – sociální demokraté – jsou slyšet za dva. Tento moment je třeba si zapamatovat, protože není jisté, na jak dlouhou dobu budou rudí v útlumu.

Příjemnou změnou je i to, že koaliční partneři z menších stran nejsou lidmi z ODS tupeni a vydíráni. Za to se ODS dočkala vstřícného rozdělení křesel ve vládě – Topolánkova strana by jich měla mít devět a lidovci se zelenými po třech. I programově zatím působí koalice zajímavě, je proevropská, mírně, ale přece reformní a vstřícná k životnímu prostředí.

I Mirek Topolánek mile překvapil, když partnery a novináře přestal unavovat svou nervózní agresivitou, která se dřív objevovala při každé druhé otázce. Není divu, že průzkumy veřejného mínění jej hned pasovaly do role nejpřijatelnějšího premiéra.

Co ale bude dál? V politických kuloárech se mluví o tom, že až Topolánkovi selže trojkoalice, pokusí se sestavit menšinovou vládu s lidovci, a pak vyjedná nějaký obchod se sociálními demokraty. Lidovci by měli být jakýmsi alibi, že nejde o velkou koalici či obdobu opoziční smlouvy. Socialistům by zase bylo milé, že nebudou v opozici jedinou demokratickou stranou, navíc by kabinet musel hodně vyjednávat, protože by neměl ani tu stovku hlasů. Nakolik to odpovídá pravdě, těžko soudit. Scénářů teď ve vzduchu poletuje mnoho. Že se bez nějakého obchodu nesestaví vláda, je zřejmé od začátku, jde tedy spíše o to, jaký obchod by to byl.

Z komentáře na vedlejší straně je patrné, proč by bylo dobré, kdyby socialisty a konzervativce oddělovala klasická bariéra mezi vládou a opozicí. Jakmile se stvrdí spolupráce ideově odlišných stran společným vládnutím, svazuje to všem ruce. V ekonomické oblasti téměř vždy vyhraje to ustrašenější řešení – vždyť lidé budou nakonec rádi, že se neodehraje nějaký třesk. Vážnější je to ale v jiné sféře. Jestliže může premiér Paroubek s klidem prohlásit „pan Kubice bude rád, když dostane u soudu podmínku“, je zřejmé, kam by takové svázání rukou u nás vedlo. Došlo by k další čistce v policii, zastavilo by se vyšetřování případů, do kterých je sociální demokracie vtažena. V ČSSD se dokonce mluví o tom, že skutečná jednání o vládě začnou až tehdy, kdy komise policistů a státních zástupců zřízená ještě za jeho vlády oznámí, že šéf Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice pochybil se zveřejněním své zprávy, a očistí Paroubka.

Bylo by na pováženou, kdyby na takový obchod ODS přistoupila. Opoziční smlouva ji už jednou stála úspěch ve volbách a ohrozila samotnou existenci strany. Pokud by takový krok opakovala, poškodilo by ji to na dlouhou dobu.

Příliš nadějí nelze očekávat ani od návrhu některých socialistů, aby vznikla vláda odborníků. Za příklad dávají Tošovského kabinet z první poloviny roku 1998, jenže tento tým měl předem jasně vymezený čas existence a nevýrazný program – díky tomu se neprojevovaly zásadnější rozpory. Navíc v zemi, kde stále sílí volání po nezávislých, a tudíž prý lepších osobnostech v politice, je takový směr téměř nebezpečný. Může být totiž nakažlivý. Nezávislé osobnosti mají své smysluplné místo například v Senátu, ale v nejvyšších patrech politiky jsou zapotřebí být lidé, kteří mají mandát od voličů. Úřednické vlády je lepší nechat na krizové situace. A především, i v případě „odborné“ vlády hrozí riziko, že se zapomene na všechny politické kauzy: ministr vnitra by věděl, komu vděčí za svůj post. Dokazuje to dnes František Bublan, který vzbuzoval naději, že povede skutečně nezávislou politiku na vnitru. Přitom končí jako přikrývač největších skandálů.

Zásady nakonec

Cestou z nouze mohou být předčasné volby, ale do toho zejména ODS a ČSSD nepůjdou. Vždyť na dnešním výsledku vydělá každá ze stran téměř půl miliardy korun. To už stojí za nějakou tu dohodu. Proč si ale neuchovat trochu idealismu a doufat, že zásady budou nakonec pro někoho z hráčů důležitější?