Dopisy

Castro je prezidentem jen třicet let

Rád bych upřesnil jednu skutečnost ve vašem článku Bez nadsamce (Respekt č. 32/06). Píšete, že více než 75 % Kubánců nikoho jiného jako prezidenta nezažilo. Ve skutečnosti bude toto číslo určitě nižší: Fidel Castro je prezidentem od roku 1976, předtím byl předsedou vlády a bezprostředně po uchvácení moci byl vrchním velitelem armády. Nic se tím ale nemění na tom, že po celou tu dobu F. Castro o všem důležitém rozhoduje především sám. To, že jména prezidentů, lemujících první období jeho moci (Manuel Urrutia, od roku 1963 v exilu v USA, Osvaldo Dorticós), skoro nikdo nezná, pak nejlépe dokumentuje charakter kubánského režimu postaveného po desetiletí na Castrově osobní moci.

Jindřich Kysela

Bez igelitek

Nákupy v supermarketech, jichž se týká článek Přiznej se, kolik máš doma igelitek (Respekt č. 32/06), jsou v podstatě dvojí: s automobilem a bez něj. Pro ty první jsou igelitky naprostou zbytečností, já je vůbec nepoužívám. Zato mi velice vadí, když za pokladnou nejsou k dispozici prázdné papírové krabice (beztak je ve skladech musí prodejci likvidovat), do kterých bych mohl nákup naskládat a dopravit do auta. Takovým prodejnám se vyhýbám a určitě nejsem sám. (Prázdné krabice lze roztrhané házet do kontejneru tříděného odpadu, ale také ekologicky hoří, např. naplněné pilinami ve dřevozplynovacím kotli. Konečně velkoprodejny na Západě nabízejí vedle igelitek alternativně papírové pytle.)

I při nákupu pěšky potřebuje igelitku jen ten, kdo opravdu přichází s prázdnýma rukama a kupuje relativně málo zboží. Nakupuje-li toho víc, potřebuje stejně buď batoh, nebo důchodcovský dvoukolák – několik plných igelitek málokdo unese.

Před listopadem 1989 bylo zvykem nosit v kabele (či jakémkoli permanentním zavazadle) jednu složenou igelitku pro příležitostný neplánovaný nákup čehokoli drobnějšího. Je to praktické, a proto tak činím dodnes a vřele to doporučuji.

Petr Pavlovský, Praha

Firemní kultura

Vyčítáte nám, tedy České konsolidační agentuře, že nekomunikujeme. Obvykle se tomu říká firemní kultura nebo možná postaru dělba práce. Každý z nás jsme odborníky v určitém oboru – vy možná v žurnalistice, jiný ve správě pohledávek, další třeba v komunikaci. Já jsem odborníkem na komunikaci a rád vždy vyhovím dotazům novinářů. Bohužel výsledek spolupráce s vámi nebyl, upřímně řečeno, nikdy příliš dobrý, ale to už je zřejmě úděl vztahu ČKA – Respekt. Nevzpomínám si, že by se kdy s nějakým dotazem (možná s výjimkou členů dozorčí rady) na agenturu obrátil pan Spurný, ovšem chápu, že by jej to pouze odrazovalo od jeho beletristických děl. To jeho poslední jsme zaznamenali v pondělí. Dříve jsem se snažil jeho dlouhou řadu faktických pochybení korigovat, nyní bohužel nemám čas. Ten jsem mimo jiné věnoval minulý týden jeho kolegovi Ondřeji Kundrovi, který vznesl k ČKA řadu dotazů. Bohužel má práce přišla vniveč, ani jediné písmeno se nehodilo… Opět připomínám, vyčítáte nám, že nekomunikujeme, že nejsme otevření.

Samozřejmě není žádný zákon, který by stanovoval podobu komunikace ČKA. Na druhé straně není ani zákon, který by agentuře práci s novináři přikazoval. Naším hlavním zájmem je efektivní správa pohledávek a věřte mi, že investoři či zájemci o pohledávky se také neobracejí na tiskového mluvčího. Pokud byste jako časopis operovali zákonem o svobodném přístupu k informacím, jehož aplikovatelnost na ČKA není zřejmá, pak byste sotva reakci na své dotazy mohli očekávat jinak než písemně a v časových termínech, které si sami stanovíte. Víte, naším i mým zájmem je skutečně dát novinářům maximum informací, je to i pohodlné, nemusím potom přemýšlet, jestli něco zamlčet, nebo nikoli. Nečekal jsem ale, že když už zpochybňujete způsob práce agentury, že si jako jednu z příčin vezmete skutečnost, že se vám nemůže k čemukoli vyjádřit libovolný zaměstnanec.

Jiří Pekárek, tiskový mluvčí České konsolidační agentury