Vzpomínka na Jiřího Cieslara
V nedožitých pětapadesáti letech zemřel nejdůležitější český filmový kritik. Sotva si dokážeme představit, jak omezená by byla zdejší kulturní vnímavost bez lekcí F. X. Šaldy, Václava Černého, Jindřicha Chalupeckého nebo Jana Lopatky.
V nedožitých pětapadesáti letech zemřel nejdůležitější český filmový kritik.
Sotva si dokážeme představit, jak omezená by byla zdejší kulturní vnímavost bez lekcí F. X. Šaldy, Václava Černého, Jindřicha Chalupeckého nebo Jana Lopatky. K této výsostné linii českého myšlení o umělecké tvorbě se řadí také Jiří Cieslar, kterého Jan Rejžek minulý týden právem označil za našeho největšího filmového kritika. Díky článkům, které psal od poloviny 70. let, neztratila česká veřejnost ani za normalizace tak docela kontakt s náladami a myšlením ve svobodném světě. Po listopadu 1989 patřil k nejrespektovanějším osobnostem nejen v kulturní publicistice, ale také jako vysokoškolský učitel. O depresích, kterými trpěl dlouhá léta, věděl jen málokdo. Minulé pondělí, tři týdny před svými pětapadesátinami, se Jiří Cieslar rozhodl ukončit svůj život.
Psát o filmu
Znal jsem Jiřího Cieslara dlouho, ale spíš jen zpovzdálí. Začalo to už v roce 1967, když jsem se ocitl v prvním ročníku SVVŠ na Sladkovského náměstí v Praze na Žižkově, kam on chodil o rok výš. O vysokém, černovlasém krasavci s modrýma očima a skvělou intelektuální pověstí si špitaly všechny spolužačky, on si však jejich třeštění možná ani nepovšiml. Doba kvasila. Sledovali jsme boj o Literární noviny, pád prezidenta Novotného, krach dubčekovské obrody. Zahloubaná, spíš introvertní tvář Jiřího Cieslara pro mne byla dlouho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu