Událost v televizi

Začněme tam, kde jsme minule končili: na rozdíl od neomluvitelného ignorování Ježka a Šostakoviče se k sedmdesátým kulatinám Václava Havla veřejnoprávní televize postavila přece jen vstřícněji. Uvedla některé reprízy jeho inscenací (Motýl na anténě, 1990; Ztížená možnost soustředění, 1998; vtipnou, dokumentárně cennou koláž Olgy Sommerové A ještě jednou Žebrácká opera, 1998) a jeden relativně nový opus (Jan Novák: Havel jede na dovolenou, 2005). Dříve, než se u něj zastavíme, připomeňme si kontext, do něhož Havlovy texty na obrazovce vstupují.

Jejich postavení není nepodobné situaci, ve které se pravidelně ocitají umělecky náročné filmy a inscenace, od oper po absurdní grotesky, existenciální tragikomedie či polodokumentární příběhy. Mnohé z těchto poloh na ČT 2 reprezentovala právě kolem „havlovského týdne“ maďarská kinematografie: drsně parodická Gothárova Maďarská krása, Mészárosové antistalinská Malá Vilma: Poslední deník nebo tragikomická Gárdosova Porcelánová panenka, natočená podle Lázárových povídek. Na veřejnoprávního diváka ČT, ubaveného k smrti Derrenem Brownem a dalšími nesetřesitelnými kouzelníky, Hitparádami televizní zábavy, Banánovými rybičkami, Udělám cokoli nebo …a teď srandičky!, najednou vybafne Novákův dokument, zapasovaný minulou středu mezi reklamní „film o filmu“ Grandhotel a Klapzubovu jedenáctku. To nejsou havlovské paradoxy, to je reálný kontext.

Kdyby byl Havel Francouz (Polák, Němec), bylo by samozřejmostí takovou událost doprovodit debatou s historiky a kritiky, kteří by – jak to u nás dělá rozhlasová stanice Vltava – uvedli věc do elementárních souvislostí. ČT se ale podařilo, na rozdíl od veřejnoprávních televizí německých či britských, zcela vymýtit žánr pravidelné kritické reflexe kultury (po sté a první konstatujme, že ani co do politické reflexe, prováděné lidmi profesně nezávislými na praktické politice, není situace lepší). ČT léta pouze nechávala usměvavé hlasatelky ze čtecích přístrojů drmolit – tu s pohřební, tu s čtveračivou intonací – duté, od obrazovky spolehlivě odhánějící fráze, čímž z živých kulturních hodnot už předem udělala mauzoleum (teď i hlasatelky z obrazovky vyhnala). A různé „kritické židle“ s několikavteřinovými bonmoty jsou spíše než projevem kritiky její parodií. V lepším případě jsou popularizací, v horším adorací mainstreamu či kýče, nikdy však soustavnou podpovrchovou kritikou kulturního dění.

Novákův netuctový dokument o Havlově prázdninové cestě, monitorované darmožroutskou armádou estébáků, byl sice občas poněkud upovídaný a obrazově polopatický (splav, vykotlaný strom), Bartoškův hlas, nahrazující řeč protagonisty, i některé epizody (Kriseová, Dienstbier) byly spíše zbytné, nebo, ač samy o sobě závažné, s příběhem takřka nesouvisely (Vlček). Ale to všechno mi bohatě vynahradila zpráva o „obyčejném“ totalitarismu, jenž plodil absurdity, jakými byly manévry kolem jedné prázdninové cesty světoznámého disidenta a šikany lidí, jež hodlal navštívit (snad nejsilněji fungovalo drama, kterým si prošla rodina Ladislava Lise).

Ještě přínosnější částí dokumentu byla výpověď policisty, jenž Havla sledoval a shledával to stejně přirozeným, jako když jej šel po revoluci pozdravit jako prezidenta. Do ní se koncentrovala podstata režimu, jeho způsob myšlení i slovník. To byla skutečně autentická zpráva o „banalitě zla“, jež může kdykoli recidivovat.

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.