Dopisy

Brát výhrady vážně

Pár poznámek k textu paní Daniely Rusové (Práva pacientů v nemocnici, Respekt č. 50/06), v němž obhajuje postup kolegyň a podrobuje kritice výhrady pacientky slečny Nosálkové.

Autorka si stěžuje, že pacientka kromě snídaně vše zkritizovala – bohužel v jejím příspěvku jsem nenalezla ani jediné slovo vyjadřující pochopení pro nelehkou situaci pacienta a jeho pocity.

Poznámka o tom, že „i můj 15letý syn ví, že magnesia je projímavá“, dává najevo značný despekt vůči inteligenci pacientky. Při pročítání etikety se navíc ukázalo, že o projímavém účinku tam není ani slovo, pouze je zmíněn „blahodárný vliv na střevní motilitu“, z čehož bych jako laik také nevyvozovala nebezpečí průjmu.

Být dotčená a chtít po pacientce, aby „poradila s rozepsáním služeb“, je další nehoráznost; není totiž starostí pacienta řešit chod nemocnice a nedostatky vyplývající z manažerských rozhodnutí nebo systémových chyb našeho zdravotnictví.

To nejlepší ale přišlo až na konec: vysvětlení, proč není dobré sedět na lůžku pacienta z hygienických důvodů, je srozumitelné, méně srozumitelné je ovšem to, proč by sestra takové vysvětlení měla podávat formou „sáhodlouhé přednášky“ doplněné o aspekty výchovné („je to neestetické“ a „neslušné“). Dovětek, že přeci také nesedáváme doma na posteli v civilním oblečení, je pak vysloveně manipulativní.

Aby bylo jasno: mnoho zdravotníků dlouhodobě dělá mimořádně kvalitní práci za mimořádně obtížných podmínek a dovedou být vůči pacientům citliví a respektovat je. Přesto nezaškodí pokusit se brát vážně jejich výhrady. Bohužel reakce paní Rusové o respektu vůči pacientům příliš nesvědčí.

Lenka Šimková

Kupec benátský se hraje

Tereza Brdečková má pravdu, když píše o změně paradigmatu, jejímž následkem je etická spornost vyznění Kupce benátského (Jak to myslel Shakespeare, Respekt č. 50/06). U Shakespeara najdeme dokonce ještě další hru s podobným problémem. Závěrečný monolog titulní postavy komedie Zkrocení zlé ženy působí, jako by právě prodělala lobotomii. Její poddajnost je v kontextu předchozího děje nesnesitelná nejenom pro feministky, ale i pro každého, kdo zastává názor o elementární rovnosti všech lidských bytostí. Však s tím také dnes všichni inscenátoři mají podobné potíže jako s Kupcem benátským.

Autorka ale čtenáře Respektu naprosto mystifikuje tvrzením, že Kupec benátský se už půl století téměř nehraje. Jako by ani nebydlela v Praze. V roce 1997 byla komedie uvedena v Městských divadlech pražských, v roce 2000 v Divadle na Vinohradech a loni i letos byla inscenace agentury SCHOK s B. Polívkou v roli Shylocka mnohokrát reprízována v rámci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě.

Pravý opak je tedy pravdou! Spočítal jsem, že od války byl Kupec jenom na českých profesionálních scénách nastudován více než třicetkrát, poprvé už 15. 11. 1945 v Brně. Slavná byla inscenace v Národním divadle z roku 1954, vznikající ještě za doznívání nesporně antisemitské slánskiády. Historikové divadla dokládají, že L. Pešek hrál Shylocka tak, že vyznění bylo přímo prožidovské.

Petr Pavlovský, Praha

Nesmyslné koeficienty

Kulišácký jihlavský boj o větší kus ze společného daňového koláče lákáním „polomrtvých“ duší na seznam svých rezidentů ilustruje zaostalost naší postkomunistické demokracie (Dům duchů v Jihlavě, Respekt č. 49/06). Centrální a municipální vlády za pomoci skupin právníků „řeší“ problém, který pro ně zákonodárci vytvořili. Nesmyslné koeficienty, jejichž účelem je znerovnoprávnit daňového poplatníka z velké a menší obce, k machinacím jihlavského typu přímo vyzývá. Proč neodebrat část pravomoci výběru daní centrální vládě a převést ji na obce ve formě municipální daně vybírané od rezidentů v obci? Občan uvidí zblízka, jak obec s jeho penězi nakládá! Tak je tomu v okolních zemích i v zámoří. Bohužel stále doplácíme na tradici centralistického komunistického myšlení.

Pavel Veleba