Juščenko se nepodřídil

Obrovská země Evropy, rozlohou větší než Francie a šestá v počtu obyvatel. Má hospodářský i lidský potenciál odpovídající její velikosti, ale sama ještě vězí v postsovětské strnulosti. Takový dojem skýtá Ukrajina. Pro Evropskou unii je důležitá už proto, že přes ni teče většina ruské ropy a 80 % zemního plynu. A přece je její stabilita spíše snem než realitou.

Dva a půl roku po „oranžové revoluci“, rok po řádných všeobecných volbách, prezident Viktor Juščenko, ikona vítězných „oranžistů“, rozpouští parlament a na 27. květen vyhlašuje předčasné volby. Co se to děje?

Ukrajinskou společnost stále rozdělují zásadní otázky – s kým a kam. Se Západem, či s Ruskem? K euroatlantické parlamentní demokracii, či k moskevskému imperiálnímu autoritářství? Tato až chorobná dualita národního svědomí vedla již za časů prezidenta Leonida Kučmy k občanským střetům. Kam povede teď?

Od přeběhlíků k „převratu“

Na přelomu let 2004/05 tento názorový konflikt vyústil ve vítězství „oranžových“ a instalaci Juščenka do křesla hlavy státu. Demonstranti v Kyjevě se radují a s nimi celá Evropa. Jenže zdaleka nejde o definitivní vítězství dobra nad zlem, jak už to u revolucí bývá.

Již v září 2005 Juščenko odvolává z úřadu premiérky svoji též „oranžovou“ spolubojovnici Julii Tymošenkovou. A v březnu 2006 přichází studená sprcha v…