0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Eseje4. 4. 2007

Ničivý dech pro Botticelliho Jaro

V městečku Albanella na jihu Itálie, se má postavit za asi půldruhé miliardy eur archeologický park s názvem Megale Hellas s umělým, ale neporušeným chrámem ze železobetonu, obloženým travertinem.

Astronaut

V novinách i na internetu čtu, že v městečku Albanella na jihu Itálie, 20 kilometrů od antického chrámu v Paestu a 60 kilometrů od antického chrámu ve Velii, se má postavit za asi půldruhé miliardy eur archeologický park s názvem Megale Hellas (v překladu Velké Řecko) s umělým, ale neporušeným chrámem ze železobetonu, obloženým travertinem.

Odpůrci tohoto nápadu říkají, že jen o pár kilometrů dále se nachází skutečný chrám ze 4. až 5. století před Kristem zasvěcený bohyni Demeter, jehož obnova nikomu nepřijde na mysl. Zastánci ideje umělého chrámu zase argumentují tím, že takové atrakce mají turisté mnohem raději.

Ruku na srdce, všechny autentické chrámy jsou už trochu otlučené – a pomyslete také na Benátky postavené v Las Vegas či Parthenon v Nashville a možná také na všelijaké ty Disneylandy. To jsou projekty, o nichž je možno říci cokoli, jen ne to, že by nepřitahovaly návštěvníky. A peníze.

Doteky věřících

Kdysi dávno navštěvovali posvátná místa umění a historie jen bohatí šlechtici, cestovatelé-aristokrati z klubů Grand Tour či Viaggio Italiani. A celá záležitost vyvolávala vzrušené debaty, nejen o sociální nespravedlnosti, ale také proto, že těmto turistům velmi imponovalo, jak zchátralé jsou kostely a paláce, jak jsou velké obrazy zapomenuty ve vlhkých sakristiích a antické sochy obrostlé mechem.

Potom začala „buržoazní“ turistika. I ta byla sice elitářskou záležitostí, ale tvořily ji stovky, ba tisíce vzdělaných a citlivých cestovatelů. Pro uspokojení jejich potřeb byly restaurovány mnohé umělecké památky a města i venkov už ekonomicky těžily z turistického ruchu.

Ve třetím stadiu – v době masové turistiky – si města a vesnice možná zvýšily příjmy, ale současně jsou ohavné a znečištěné, plné plechovek od kokakoly a plastových pytlíků a přecpané stánky s falzifikáty pro milovníky suvenýrů. Všechna ta čarovná zákoutí začala být neobyvatelná vinou uštvaných a hlučných davů. A co se týče uměleckých děl, už dávno je každému jasné, že dech milionů návštěvníků pro ně představuje obrovské riziko a že podobně jako jsou nohy kamenných soch některých světců vyhlazeny a změněny neustálými doteky věřících, tak ani pyramidy už nebudou moci dlouho vzdorovat každodennímu dusotu milionů nohou návštěvníků.

Římštější než Koloseum

Co dělat? Zamezit davům přístup k umění a popřít demokratický ideál, zachovat se jako reakcionáři, vyznavači dávných časů, toužící po turistice elity? Znechutit lidem návštěvy, jako se to už děje v Miláně u slavné Poslední večeře, kde omezení počtu návštěvníků způsobuje, že i lidé s dostatečným kulturním povědomím pro vychutnání tohoto zážitku se ho musejí prostě vzdát? Anebo rasisticky naříkat, že jejich místo zabírají hordy Asijců z charterových letů, kteří ani pořádně nevědí, na co se jedou dívat – stejně jako Evropané při návštěvě Orientu, pro něž je v podstatě jeden chrám jako druhý, a když viděli jeden, mají dojem, že viděli všechny?

Ne. Je třeba využít přirozené tendence masové turistiky, která směřuje k Michelangelově Pietě Rondanini se stejnou lhostejností jako k restauraci Mulinu Bianco. Ze stejného důvodu se mnoha Američanům jeví Ceasars Palace v Las Vegas mnohem „římštější“ než Koloseum. Jen považte, kolika lidem se bude líbit umělý chrám v Albanelle, celý, neporušený a vyleštěný, mnohem více než skutečný chrám v Paestu, který jen tak tak vůbec přežil do dnešních dob. A takto alespoň budou Albanellu zaplavovat nenáročné davy a do Paesta budou chodit ti, kteří za sebou nebudou nechávat pohozené papírky od keksů.

Nový a hezčí chrám

Stejně užitečný by byl na periferii Florencie takový Uffiziland, s dokonalými reprodukcemi obrazů z galerie Uffizi, možná dokonce i s trošku živějšími barvami, jak se to dělá s tvářemi nebožtíků v amerických pohřebních ústavech. Když se lidé dokážou postavit před Palazzo Vecchio a obdivovat Davida, jenž není originál (ale oni to nevědí, případně na to kašlou), proč by neměli přijet do Uffizilandu? Alespoň by méně úst dýchalo na Botticelliho Jaro.

A ať nikdo neříká, že by to byla „třídní“ diskriminace v tom smyslu, že by oddělila „rozmazlence“ od „primitivů“: bylo by tomu sice tak, ale každý by se mohl svobodně rozhodnout pro jednu z těchto kategorií. Nezáleželo by na společenském postavení, stejně jako když se miliony lidí svobodně dívají na kdejaký televizní odpad. Ba co víc – na rozdíl od proletářů v marxistickém pojetí – noví proletáři umění by ani nevěděli, že jimi jsou, a byli by úplně spokojeni, že spolu s ostatními navštívili novější a hezčí chrám.

© L’Espresso/The New York Times Syndicate

Další eseje Umberta Eca:

Estetik, historik umění, sémiotik a romanopisec. Byl profesorem na univerzitě v Bologni. Česky mu vyšly romány Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, výbor z esejů Skeptikové a těšitelé a další knihy.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].