Jeden den v životě

Nad ránem mě vzbudí mňoukání právě narozených koťat na půdě a mí psi, kteří s úderem sedmé hodiny začnou tlouct do misek a dožadovat se ranní dávky piškotů. Utiším jejich věčný hlad, sebe odbudu čajem a cigaretou, nasadím batoh a vyrazím pro pečivo a noviny.

Ve vesnici, do které jsem se loni na podzim přestěhoval z Prahy, totiž není obchod, o vlaku si můžu nechat jen zdát a autobus jezdí nejspíš podle toho, jak se právě vyspal řidič, zvaný familiárně Pan Autobus. Na druhou stranu taková zdravotní procházka udělá člověku, který se živí počítačem, jen dobře. Projdu okolo Berounky, která je krásná i v tom nejošklivějším počasí, a potom vystoupám do prudkého kopce. Ve Zvíkovci je to krásné, vlastně všude je tady krásně, městského člověka příroda dovede okouzlovat každou maličkostí, které si místní ani nevšimnou. Barokní kostel, kde kardinál Tomášek za asistence StB světil zvony, zámeček, krásný výhled na řeku zaříznutou do lesnatého údolí. A rohlíky jsou tu fenomenální, takové se v Praze nekoupí.

Vrátím se domů. Domů, to je staré selské stavení z předminulého století, bez základů, zato ale s metrovými zdmi, podmáčené a s divokými včelami ve vikýři. Chvíli se ometám po zahradě, zalévám, aby mi vzešly laskavce a pryšce a kopretiny a bergenie a všechny ty kytky, co tak krásně vypadají, ale je s nimi hrozná práce. Potom už není zbytí a musím se posadit za počítač, abych napsal denní penzum článků, příspěvků a dalších podobných. Když chci svou práci odeslat, musím si texty přetáhnout do paměti telefonu, vyběhnout na kopeček a hledat, dokud se mi nepoštěstí najít signál. V reklamě to vypadá, jako byste mohli mít internet třeba v Macoše, pravda je taková, že technika neumožňuje zavést ho ani necelých sedmdesát kilometrů od hlavního města.

Místní lid je rázovitý. Stačí se před někým dopustit nevinné poznámky, například „Já bych se na to vykašlal“, a za týden se několikanásobnou oklikou dozvíte, že máte tuberkulózu. Devětadevadesátkrát nad touhle koncentrovanou šuškandou mávnete rukou, ale po sté vám to dovede hnout žlučí. Dobrá rada: chcete-li se dorozumět s domorodci, nepoužívejte podmiňovací způsob nebo nedej Bože ironii. Mluvte stručně, krátce a nespoléhejte na to, že se dorozumíváte s někým alespoň elementárně vzdělaným. Jakmile se budete živit jinak než manuálně, budete prostě podezřelí.

Ale stejně je to krásný život. Jistě, do obchodu to mám tři kilometry, televize tu nehraje a internet je jen sen, o filmech Woodyho Allena si tady taky nepopovídáte. Ale ten klid! V noci je tma a ticho. Nejezdí tu auta. Žijete ne vedle přírody, ale v ní a s ní. Odejít z města na venkov je krásné. Ale musíte se smířit s tím, že až jednou složíte své kosti na nějakém vesnickém hřbitůvku, ještě za sto let budou chodit okolo vašeho posledního lože a ukazovat: „To je ten náplava, co se přistěhoval.“

Já si ale myslím, že je lepší být spokojený náplava než věčně stresovaný a žaludečními vředy trpící obyvatel velkoměsta.