Chartistou na konci světa

Před třiceti lety podepsali Chartu 77 – ve zchátralém domě v Sudetech, na vesnické faře u Mostu nebo sami uprostřed rudé Ostravy. Daleko od Prahy, přátel, vůdčích postav disentu i zahraničních ambasád. Režim cítil, že jsou v nevýhodě, a dal jim to pořádně najevo. Příběhy signatářů z končin, kde StB dávala dobrou noc, mohou být dnes dobrým způsobem, jak si aktuální kulaté výročí Charty připomenout. Představují výstižnou zkratku toho, čím předlistopadový režim doopravdy byl.

Květa Princová ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v maskáčích, dupali a pokřikovali na sebe, jako by si dodávali kuráž. Na nohou kanady, na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva, lopaty. Milicionáři. Právě dnes rodině Princových vyprší ultimátum, které dostala k vystěhování z vlastního domu. Koupili ho před dvěma lety za sedmnáct tisíc korun v dezolátním stavu, bez oken, dveří i střešních tašek. Přestěhovali se sem z Prahy a každou volnou chvilku za vydatné pomoci přátel věnovali opravám. Jenže pak jim stát oznámil, že právě na jeho místě potřebuje postavit točnu pro autobusy. Marně Princovi namítali, že příhraniční vesnice na Děčínsku s pár chalupami už jednu točnu má a další nepotřebuje, úřady rozhodly jasně: dům se vyvlastňuje ve veřejném zájmu.

Květa Princová oficiálnímu důvodu nevěřila ani vteřinu. Režim rodinu trestal za to, že podepsala Chartu 77 a navštěvovali ji další takoví. Jenže na dohadování už bylo pozdě. Zatímco rodina balila, příslušníci Lidových milicí vtrhli do domu a začali kladivy rozbíjet dveře a okna. „Prožili jsme toho před listopadem hodně a většinou nemám problém o tom mluvit,“ vzpomíná dnes Květa Princová. „Ale tohle je výjimka – byl to opravdu stres a dodnes mi z toho není dobře.“ Když tehdy v létě roku 1978 viděla, jak milicionáři nesou do sklepa výbušniny, narychlo zapakovala poslední věci a s manželem a dvěma dětmi (čtyři a jeden rok) nasedla do auta. Projeli první zatáčkou a za zády uslyšeli ohlušující ránu. Balvany létaly vzduchem na všechny strany, jeden z nich prolétl sousedce oknem a málem jí zabil vnouče. Jejich dům přestal existovat. Žádná autobusová točna na jeho místě ovšem dodnes nestojí.

Život, ne politika

Není divu, že Květa Princová se po revoluci začala věnovat humanitární pomoci: předchozích patnáct let totiž prožila jako uprchlík trmácející se se třemi dětmi od vesnice k vesnici. Se Státní bezpečností v patách. Začalo to v Praze, kam přišla studovat chemii a záhy se seznámila s rodinou Jiřího a Dany Němcových, jejichž byt v Ječné ulici se stal počátkem 70. let jednou ze vzácných oáz. „Doba byla beznadějná, režim se snažil lidi izolovat, rozdělit je, aby si každý hleděl svého a s ostatními moc nekomunikoval,“ vzpomíná Princová. „U Němců ale bylo otevřené a srdečné prostředí, existovaly tu opravdové lidské vztahy, lidé si pomáhali.“ Ječná ji fascinovala, chodila sem každou chvíli – poslouchat pravidelné filozofické diskuse, popovídat si s přáteli nebo třeba jen pomoct dětem s domácími úkoly. A když se vdala, začali s manželem snít o tom, že podobnou ambasádu svobody založí i někde mimo Prahu.

V roce 1976 si koupili onen rozpadající se dům v Rychnově na Děčínsku. „Neměla jsem strach tam jít. Věděla jsem, že přátele neztratím a že za námi budou jezdit,“ říká. Na určitou nedůvěru narazila už na počátku: místní národní výbor jim odmítal uznat trvalý pobyt. Ale jinak přesídlení proběhlo vcelku hladce – Květu, která se šla ucházet o práci v kravíně, vesničané dokonce přesvědčili, že s dokončenou vysokou školou může dělat učitelku ve škole.

Do té doby neměla s úřady ani policií žádné větší problémy, přestože podepisovala petice za propuštění politických vězňů a jezdila na koncerty režimem pronásledované kapely Plastic People. Na severu a s příchodem Charty se to změnilo. Do chalupy se přistěhovalo pár přátel, na víkend přijížděli další a konaly se tu koncerty, divadelní představení nebo oslavy. Stavení začala hlídat policie. Po lednu 1977 režim zjistil, že v domě se vyskytují i signatáři Charty (manželé Princovi byli mezi nimi, ale jejich podpisy byly zveřejněny až později). Přišly výslechy, domovní prohlídky, policejní kontroly i zatýkání těch, kdo přijížděli. Severočeský deník Průboj líčil dům jako „hašišárnu“ a hnízdo „kriminálních živlů“. Květu vyhodili z práce.

„Kdekdo si dneska myslí, že Charta 77 byla vyjádřením politického postoje, ale to není pravda,“ říká Princová o důvodech, které ji vedly k podpisu. „Bylo to vyjádření životního postoje. Chtěli jsme jenom normálně žít. Když to člověk jednou zkusí, není návratu. Bylo to těžké, ale ten pocit svobody, který získáváte, je úžasný. A není to laciná svoboda.“

Dva na jednoho

Být chartistou na vesnici nebo malém městě znamenalo připravit se na permanentní každodenní represi. „V některých oblastech to bylo horší, třeba na severu Čech a Moravy,“ říká Jiří Gruntorád, někdejší politický vězeň a dnes šéf knihovny Libri prohibiti. „V Praze bylo chartistů hodně, takže policie s nimi měla plné ruce práce – některé týrala, jiné nechávala být. Ve městě, kde bylo pět estébáků na jednoho chartistu, se mu ale mohli věnovat mnohem důkladněji.“