Co se čte v Respektu

Pavel Klusák, kulturní rubrika

Přimět muzikanty ke svědectví o vlastní poetice, osobní historii a setkáních nebývá snadné. Tím spíš to ale pak stojí za to. Čtyřsetstránková bichle Horizons Touched: The Music of ECM (2007) se ohlíží za mořem hudby, kterou zaznamenalo a často i iniciovalo mnichovské vydavatelství. Kniha klade vedle sebe desítky monologů a je z toho síť souvislostí: saxofonista Garbarek a vokální The Hilliard Ensemble, Keith Jarrett a Jean-Luc Godard, Arvo Pärt a výtvarník Jan Jedlička. „Je pravda,“ ptá se skladatel Knaifel cellisty Rostropoviče, „že Galinu Višněvskou jste si bral po třídenní známosti?“ Rostropovič odpovídá: „Ano, ztratil jsem tři dny!“ Dále: vyrůstal jsem se šifrou „Lasse Bosse Lisa – Olle Anna Brita“, takže teď rád s dětmi poslouchám, jak neuvěřitelně uvěřitelně namluvila Děti z Bullerbynu Libuše Šafránková. „Jmenuju se Lisa. Jsem holka.“ Skvělý.

Zbyněk Petráček, zahraniční rubrika

Opět se mluví o Tobrúku a své k tomu chce filmovou řečí sdělit Václav Marhoul. Náhoda tomu chtěla, že jsem za výkladem antikvariátu spatřil skvost – Otto Wagner: S cizineckou legií proti Rommelovi (1970). To byli chlapi. Od Beneše se trhli v Londýně, neboť tam se nebojovalo, a šli k de Gaullově cizinecké legii, která jim v Orientu boj umožnila: „Ze skupiny 28 českých pánů, kteří byli v roce 1940 vyloučeni z čs. armády v Anglii a internováni, se nás dostalo na frontu u Svobodných Francouzů celkem šest. Vysloužili jsme si tři čs. válečné kříže, čtyři francouzské válečné kříže a 10 jiných vyznamenání.“ Válečný deník kapitána (později plukovníka) Wagnera běží od listopadu 1941 do listopadu 1942. Nepokrývá už jeho další osudy. Voják tělem i duší žil v obci Lísek u Hudlic u Berouna stále ve stylu cizinecké legie, dál kouřil fasované (z Paříže) gauloisky a prý ještě v srpnu 1968 zachycoval pohyby okupantů a zprávy se pokoušel předat branné moci – že se nikdo nebránil, už jeho chyba nebyla.