Maryška

V dubnu ještě asistovala při důležité české události v Paříži. Jako obvykle, a jako vždy elegantní. Bělovlasá dáma Marie Dubinová, francouzskými Čechy familiárně přezdívaná Maryška. Dle přítomných byla při odhalení pamětní plakety časopisu Svědectví, které řídil její bratranec Pavel Tigrid, zesláblá a zrak jí dosluhoval, avšak hlava jí fungovala pořád dokonale. Leč minulý týden přišla zpráva, že dvaadevadesátiletá Maryška zemřela ve svém venkovském domku ve vesnici Saint-Bonnet, v hornatém kraji Correze.

Paní Dubinová se narodila za císaře pána v roce 1915 v Praze, odkud roku 1937 zamířila za studiem na pařížskou Sorbonnu. Po nacistické okupaci Čech a Moravy odjela do Marseille, kde pracovala ve Středisku československé pomoci a jako jiní dobrovolníci pomáhala tisícům zoufalých krajanů uprchlíků. Šlo především o akce týkající se dětí a žen z velké části židovského původu, ale i o pomoc demobilizovaným vojákům při jejich putování za hranice. Středisko rovněž shánělo průkazy i stovkám osob z jiných evropských zemí, jež se pokoušely uniknout z neobsazené části Francie. Od konce roku 1940 se spolu se svým manželem, právníkem Oldřichem Dubinou, zapojila do činnosti odbojové sítě „Réseau Rossi“, která Spojencům dodávala informace vojenského charakteru, opatřovala falešné doklady uprchlíkům z koncentračních táborů a organizovala jejich odchod přes Španělsko. V prosinci 1943 byli oba zatčeni, deportováni do Německa a do května 1945 vězněni v koncentračních táborech, v jejím případě se jednalo o lágr Ravensbrück. V roce 1946 jí bylo uděleno vysoké francouzské vyznamenání Médaille de la Résistance.

Byť právník Dubina dostal nabídku ministerského postu v první poválečné československé vládě, vzhledem k narůstání komunistického vlivu odmítl a s Maryškou se usadili na farmě ve střední Francii, aby zde opět vytvořili útočiště pro lidi, tentokráte prchající před vládou lidu. V roce 1977 začali spolupracovat s francouzským „Comité du 5 janvier“, podporujícím aktivity Charty 77. Oba překládali dokumenty Charty i prohlášení VONS, jež poté publikoval francouzský tisk. Po smrti manžela založila v roce 1987 Nadaci Dubina, určenou na pomoc československým politickým uprchlíkům. Od ledna 1990 nadace uděluje stipendia na stáže českých ekonomů, právníků, lékařů, architektů a umělců. Za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv jí v roce 1998 prezident republiky Václav Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka. Tolik oficiální životopis.

Na druhou stranu desítky Čechů a Slováků nikdy nezapomenou na proslulá nedělní odpoledne, která se u manželů Dubinových pravidelně pořádala v jejich pařížském bytě. Dveře byly otevřeny jak pro „staré“ emigranty, tak i pro ty, kteří se z totalitních bažin v Paříži právě vynořili. Maryška i Oldřich nabízeli víno, sýry, saláty, ale zejména rady, jak to chodí ve Francii, kam se obrátit kvůli papírům, kde hledat levné bydlení či práci. A samozřejmě pomáhali s překlady oficiálních žádostí, dopisů. Na první pohled maličkosti, ovšem v neznámém cizím prostředí v hodnotě zlata. Oba se navzájem titulovali „soudruhu“, „soudružko“, a člověk pochopil, že tato ideologicky vyčpělá slova může společný život ve znamení oboustranné úcty, lásky a tolerance, ale i velkorysosti, statečnosti a srdečnosti k jiným naplnit nějakým obsahem.

Paní Maryška byla neobyčejně vitální i navzdory svému pokročilému věku. Bylo-li to možné, pomoc nikdy neodmítala. Jediné, čeho autor těchto řádků lituje, bylo laskavé, ale pevné odmítání zaznamenat její neobyčejný život formou novinového rozhovoru. „Koho by zajímaly vzpomínky staré báby,“ odpovídala, aby dodala: „A soudruh by s tím taky nesouhlasil.“