„Čajna Bas“

ADAMEC.BLOG.RESPEKT.CZ

New York nabízí svá tradiční lákadla – maraton, muzea, muzikály a Jágra a v kombinaci s levnými letenkami a ubytováním zdarma u kamaráda… To se prostě nedalo odmítnout, a proto jsme s přítelkyní vyrazili za velkou louži.

Město ale poznáte, až když začnete používat jeho dopravní prostředky – například u domorodců oblíbený a velmi levný způsob přepravy mezi New Yorkem, Washingtonem a Filadelfií „Čajna Bas“. Pro ty, kteří holdují zážitkové turistice, nechtějí platit horentní sumy za neautentická dobrodružství a nevadí jim balancování na hraně legality, vítejte na palubě. Anebo jinak… chcete-li proniknout do podstaty čínského kapitalismu a jeho úspěchu, tak neváhejte ani minutu.

Začíná to nevinně – hledáte nejlevnější způsob dopravy, leteckou automaticky vylučujete, auto nevlastníte a za Amtrack, takové ČD made in USA, se vám ještě pořád nechce dávat nějakých sedmdesát babek. V ten moment na vás vyskočí neodolatelná nabídka za 25 dolarů, což je vzhledem k vzdálenosti málo i na české poměry. Optimismus vám dodá i to, že lze objednávat a platit i po internetu (brzy však poznáte, že je to chyba a vyplatí se spíše solit na dřevo až v momentě, kdy míjíte řidiče). Takže vzhůru…

První podezření budí sama autobusová zastávka, respektive její neexistence. Jen hloučky ostřílených cestovatelů vás upozorní, kam se máte zařadit. Jen pro vysvětlenou, autobusy „Čajna Bas“ stojí na malém plácku na East Broadway, což je živá, ale hlučná a špinavá část China Townu. Poslušně se tedy řadíme do fronty cestychtivých pasažérů, z nichž někteří si již preventivně rozkládají stoličky a vybalují domácí catering… a vědí proč.

Autobus totiž nechce přijet – první půlhodinu nás to nechává klidnými, neboť za 25 dolarů přece nemůžete chtít na sekundu přesný šinkanzen. Po hodině už nervozita narůstá zvláště mezi těmi, kteří mají pevný „skedžl“ a čínská nedochvilnost jim ohrožuje kariéru nebo milostný život.

Po dvou hodinách už dochází trpělivost i nám. Něco se určitě stalo, protože nejenže nedorazil náš spoj, ale ani další, které měly vyrazit po nás. Prostě jindy rušný broadwayský Florenc zel prázdnotou.

Nakonec se k nám přitočil jeden domorodec, který předtím vyzpovídal místního policajta – prý se tady ráno střílelo a policie tu udělala razii, řidiče zatkli a autobusy nechali odstavit. Na místě totiž operovalo více autobusových, říkejme tomu dopravců, jejichž vyvolavači se o potenciální zákazníky dosti urputně a neurvale přetahovali. Vzájemné potyčky pak vyústily v regulérní přestřelku.

Trh s dopravou nezaměstnaných, zamilovaných a Středoevropanů za 25 dolarů je zřejmě natolik lukrativní, že za nějaké to menší střílení stojí. Tomu říkám customer relationship management… Koneckonců jsme v čínské čtvrti, mafie a triády tu musí být jako doma.

Informace o razii se sice nedala ověřit, přesto vyvolala rozruch mezi čekajícími. Několik nervově slabých jedinců opustilo svá dlouho hájená místa ve frontě.

Neověřená informace ovšem spustila vlnu dalších spekulací a zaručených zpráv. Každý přispěl s troškou do mlýna. Například že autobusy nesloužily jen jako pravidelný tranzit lidských osob – podle potřeby se do zavazadlového prostoru vešel i nějaký karton cigaret, bedna s alkoholem či neškodně se tvářící ovoce. Prostě když příbuzný v DC potřeboval rychle logisticky vypomoci, řešil to přes „Čajna Bas“. No a jeden z autobusů prý odchytli policisté a údajně se tam něco pašovalo. Drogy? Zbraně? Jaderné hlavice? Dalajlama? Usáma?

Sportovní duch nás neopustil, a jak se praví v knize knih, víra tvá tě zachrání. A skutečně… najednou, kde se vzal, tu se vzal, zánovní greyhound autobus. Rychle jsme naskočili a vděčni (jak málo stačí) jsme se zabořili do nepříliš pohodlných a notně opotřebovaných sedadel. Hlavně že už jedeme. Autobus se dal do pohybu, a světe div se, žádná četa policistů do něj nevtrhla.

Vedle nás se usadil starší, protřelý Číňan, který stejně jako my prožil všechny štrapáce s čekáním a svým nervózním pohybem nás stále udržoval ve střehu. Bez ohledu na etnickou spřízněnost dal přednost roli nespokojeného zákazníka a neustále vykřikoval, ukazuje přitom na řidiče: „Did you ask them? Did you check? Ask, because you cannot trust those people.“

A měl ve svých obavách pravdu. Ještě jsme se ani nevymotali z centra a autobus najednou zastavil hned vedle jiného, prázdného. Řidič vstal a řekl jedinou větu – „To Philadelphia,“ a ukázal na vedlejší autobus. Jako vycvičení výsadkáři se na povel zvedáme a přesun zvládneme v bleskovém čase. Co by se stalo, kdyby autobus takhle zastavil uprostřed dálnice, ani nechci domyslet. Takže sedíme v novém autobuse, s bágly na kolenou, připraveni k dalšímu výsadku. Podíval jsem se na hodinky – uplynuly přesně čtyři a půl hodiny od doby, co jsme měli původně vyrazit. Teprve když autobus definitivně ukrajoval první kilometry po hlavní dálnici ve špinavém Jersey, bezútěšnou průmyslovou krajinou, spoutanou kilometry dálnic, plnou bývalých továren, ohyzdných přístavů a ropácky vyhlížejících kališť, jsme začali věřit, že dorazíme do cíle.

Historik a politolog momentálně schizofrenně balancující mezi akademickou múzou a korporátní bestií.