Když pomník, tak realistům

Příští rok to bude. Jaroslav Čvančara si nevzpomíná, kolikrát tuto větu už slyšel. Naposled to bylo od místostarostky Pra-hy 8 Vladěny Ludkové. „Příští rok tady na křižovatce v Libni bychom rádi měli pamětní desku,“ řekla politička v dubnu v Mladé frontě Dnes. Má jít o památník, který by připomněl bombový atentát z 27. května 1942, který v Libni usmrtil Reinharda Heydricha. Jenže právě pan Čvančara nejlépe ví, že jsou to jen slova. „O tu desku bojuji více než 30 let,“ říká badatel a pokládá před sebe na stůl tlustý spis dopisů a článků. Zatímco normalizační národní výbor Čvančarovu snahu hned odmítl, („západní“ odboj komunisté bagatelizovali), polistopadoví politici a úředníci se tvářili vstřícně, u toho to ale obvykle končilo. „Napřed jsem psal Havlovi a Schwarzenbergovi, kteří mě odkázali na místní úřady. Tam pak všichni říkali, člověče, to je dobrý nápad, to určitě uděláme, vůbec nic se ale nestalo,“ vzpomíná. „Přitom máme vlastní peníze i kámen, na který můžeme desku upevnit. Jediné, co nám chybí, je stavební povolení.“

Příběh pana Čvančary a „jeho“ desky tak vyvolává celou řadu otázek: Jak je vlastně možné, že ani sedmnáct let po návratu k demokracii není označeno místo, kde se odehrála nejviditelnější a mezinárodně nejznámější akce českého odboje proti německému nacismu? Navíc v zemi, kde se vyvěšují pamětní desky akcím…