Svět na východ od oázy

Sedíme v čajovně v egyptské Západní poušti v oáze Baharíja. Pamětníci vzpomínají, že bohatší lidé si zde na důkaz svého společenského postavení kupovali televize ještě předtím, než byl do oázy zaveden elektrický proud. Takovou moc měla v očích vesničanů tato magická schrána! Čajovna se dělí na dvě části. Venku posedává několik starších mužů a hovoří nebo hrají domino. Uvnitř sedí spíš mladší lidé a dívají se na televizi. Tak jako v Káhiře a na dalších místech.

Obrazovka nabízí seriál natočený (jako řada jiných) v Saúdské Arábii, který ovšem natolik připomíná evropskou produkci, až má člověk dojem, že rozumí arabským dialogům. Podobně jako se v latinskoamerických seriálech hlavní hrdinové obvykle vzhledem podobají Američanům, i zde vidíme preferenci evropského typu a světlé barvy kůže. Postavy sice nosí něco jako místní oblečení, ale postoje těla a projevované city se blíží západním vzorům do té míry, že saúdskoarabská telenovela by klidně mohla běžet i u nás.

Také v čínské televizi prý letí seriály o mladých lidech z měst, kteří mají bohaté rodiče, vlastní vily a auta. Západní sen se tak implantuje do arabských či čínských myslí. Egypt a Čína jsou přitom jediné dvě velké civilizace, které přežily posledních pět tisíc let svého vývoje. Skutečnou krví obou zemí byli rolníci. Aby uživili své rodiny, museli po celá staletí pracovat každý den. To je naučilo skromnosti, práci a odříkání. Celé říše byly vybudovány z jejich daní. Do Egypta přicházeli Hyksósové, Řekové, Římané, Arabové, Turci a koloniální velmoci. Nakonec ale všichni odešli a Egypťané zůstali.

Genetické studie ukazují, že moderní egyptské obyvatelstvo se z 92 % podobá starým Egypťanům. Současní Egypťané stojí blíž svým dávným předkům než my Slovanům z roku 1000. V Egyptě probíhaly války a revoluce, měnily se elity, ale zdejší venkov dodnes připomíná Egypt doby faraonů. Stabilita Číny i Egypta nestála na elitách, ale právě jenom na nevzdělatelné a neovládnutelné mase rolníků, jejíž život určovaly vláha a tradice.

Ale to přestává platit. Číňané i Egypťané se stěhují tam, kde se – alespoň podle televize – dá žít jinak; tedy do měst. Věří na bohatství (ale také na partnerské vztahy založené na lásce). Nároky na vodu, kanalizaci a veřejnou dopravu, které s sebou víra v bohatství nese, jsou hrozivé, ale v pozadí se odehrává možná ještě děsivější děj. Je to rozleptávání těch hodnot, které obě říše držely tisíce let pohromadě. Kdo by nechtěl mít vilu, auto a bazén jako v televizi? Pokud by tento styl prosazovali dekadentní Evropané či Američané, šlo by to odmítnout. Jenže telenovela ukazuje, že takto mohou žít i Číňané a Arabové.

Svět můžeme rozdělit podle toho, zda se jeho společnosti řídí nějakou listinou práv a svobod, jako je tomu na Západě, anebo kodexem povinností, jako je tomu (či jak tomu bývalo) u Číňanů a Arabů. V egyptské základní škole žák dobře ví, co musí, i když se tomu snaží vyhnout. V české základní škole žák dobře ví, co může a na co má nárok, ale bagatelizuje cokoliv, co zavání prací. Tento přirozený proces prosazování osobních svobod a zároveň odmítání nudných povinností je katalyzován televizními seriály, které se stávají skutečným opiem ne-li lidstva, tedy alespoň těch vesničanů ze Západní pouště, kteří mají fungující přijímač. To, co se nepodařilo Hyksósům ani Britům – ovládnout Egypt –, se daří neviditelné magii televizního signálu, kterým si euroamerická civilizace vytrvale a poněkud nevědomky podmaňuje svět. Dobře to chápou islámští fundamentalisté. Obě cesty – ta televizní i ta fundamentalistická – mají jedno společné: skrze bránu slzí vedou do labyrintu problémů a ponížení.

Autor je geolog a esejista.

Příště týden píše Erika Hníková.