Andělé nicotnosti

Pavlík D. byl už na první pohled podivný tvor a spadal do kategorie, které se tehdy, za komunistických časů, říkalo „příživníci“. Vídal jsem ho v brněnské kavárně Bellevue. Tak tam jednou seděl na židli čelem k opěradlu a zády k šachovému stolku, díval se z okna na projíždějící šaliny a diktoval při tom tahy na šachovnici. Taky jsem se u toho fascinovaného hloučku zastavil, přesvědčený, že tady nějaký šachový mistr hraje naslepo exhibiční partii. Ale Pavlík nebyl registrovaný šachista, a když ho kdosi vyzval k účasti na nějakém přeboru, jen zavrtěl hlavou.

Ještě větší obliby než jeho mistrovské slepé partie doznalo jeho „slepé čtení“ z Haškova Švejka. Stačilo vyslovit jakoukoliv, rozumějte naprosto jakoukoliv větu z kterékoliv kapitoly, a Pavlík hned navázal a zpaměti pokračoval a slovo od slova odvyprávěl tak třeba dvacet stránek Osudů dobrého vojáka, zatímco se k jeho stolku stahovali hosté ze všech koutů kavárny.

V Bellevue býval tenkrát taky klavír, a to se k němu někdo posadil a sotva se dotkl kláves, Pavlík se okamžitě chytil a dokázal zazpívat lidovku, Jeníka z Prodanky, ale i nějakou italskou árii, ale vždycky tak, že jsme tam pak chvíli ztichle seděli.

Nevíme nic dopředu o svých osudech. Nevíme ani, co se stane v příští minutě. Pavlík věděl, co se stane v příštích dvou minutách. Což se co předvídání budoucnosti může jevit jako dost nicotné, minutoví proroci jsou jistě směšná disciplína, ale když to zažijete na vlastní oči, je to ohromující. Tak to se třeba Pavlík nějaký čas pozorně díval k některému ze vzdálenějších stolů a pak nás upozornil, že za dvě minuty se tam ten s knírkem zvedne a něco vztekle vykřikne a odkráčí. Přesně tak se stalo. A vypadalo to, že Pavlík o ty dvě minuty předběhl čas. Ale bylo to samozřejmě tak, že za zvlášť příznivých okolností dokázal bystře pozorovat, rychle analyzovat a analyzované zpracovat. Takže to byla jen věc mimořádného intelektu.

Kdysi jsem už taky vyprávěl o nejskromnějším z básníků, o tom františkánovi mezi básníky, Klementu Bochořákovi, který však v sobě schraňoval celou minulost, každý miligram dávné skutečnosti a třeba i každou kapku deště, která se před padesáti lety dotkla okenní tabule. Jsou mezi námi lidé, jimž chybí to, čemu rádi říkáme zdravá ctižádost, potřeba prosadit se, takže se nikam necpou a nechávají se odstrkovat, ale zato jsou obdařeni dary, o nichž se nám ani nesní, i když se nám třeba může zdát, že je neumí využít, a že jsou to tedy dary zbytečné, pouhé hračky, snad jen tak k potěšení, ale už ne k užitku.

Lidé obdaření těmito naprosto mimořádnými, ale z jejich vůle nezužitkovatelnými dary jsou asi skutečně společnosti k nepotřebě, chybí jim podnikatelská ctižádost a dobrovolně přebývají kdesi na okraji společnosti, až se pak úplně vytratí. Jsou to svým způsobem jacísi andělé neužitečnosti, andělé nicotnosti. Ale ve vzácných chvílích mě napadá – co když se mýlím? A co když právě my ctižádostivci jsme na této zemi ti nejneužitečnější a nejzbytečnější?

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Petra Hůlová.