Tunel plný krve aneb kauza Diag Human (trochu jinak)

Průkopnický pokus o původní investigativní knihu.

Den poté, co auditorská společnost Ernst & Young zveřejnila posudek, podle něhož se dá očekávat, že český stát bude muset zaplatit firmě Diag Human možná až třináct miliard korun na ušlých ziscích a úrocích, objevila se na pultech investigativní kniha Jana Urbana Tunel plný krve s podtitulem Kauza Diag Human (trochu jinak). Ve chvíli, kdy laik marně hledá při rešerších článků z posledních měsíců, proč vlastně má stát zaplatit tak horentní peníze, kdo to způsobil a kdo ponese odpovědnost, se kniha stává vítaným pomocníkem v orientaci. Dozvíte se všechny okolnosti. Ale Urbanovo dílo má vyšší ambice.

Hrdina osmdesátých let

Kniha se dá do jisté míry označit za průkopnickou. Pravda, své objevy knižně už někteří čeští investigativní novináři vydali, ale zásadně šlo o zhodnocení jejich předchozích novinových článků nebo televizních reportáží. Zato Urban narazil na problém Diag Human tak trochu náhodou, jako redaktor Českého rozhlasu se kauzou, jejíž počátek sahá do roku 1990, nikdy nezabýval. Po vyhazovu z média v roce 2004 si najal advokáta – Jana Kalvodu, který shodou okolností obhajuje i majitele firmy Diag Human Josefa Šťávu. Advokát mu o případu pověděl.

„Vůbec jsem mu nevěřil, ale vzbudil můj zájem. Navštívil jsem jednu z klíčových postav aféry, tehdejšího poslance Zdeňka Koudelku, abych si něco ověřil, ale zjistil jsem, že lže i on. Věc mě začala zajímat,“ vzpomíná Urban. Začal zpovídat aktéry a pátrat v archivech. Bez grantu, vedle svého zaměstnání s vidinou nejistého honoráře. Ale tady romantika končí a začínají vážné otázky.

Kniha je napsaná chronologicky a začíná v 80. letech, kdy se rozsvítila podnikatelská hvězda mladého emigranta Šťávy. Neuvěřitelný chlapík. Hvězda velké americké farmaceutické firmy. Muž, který v komunistické NDR zavedl výrobu krevní plazmy. Stál v pozadí za vysvobozením desítek rukojmí v Angole, občanů komunistického Československa. Pohyboval se kolem obchodu se zbraněmi, jednal s Omnipolem, kamarádil se se špičkami německé Stasi. A tak dál. To všechno vyneslo Šťávovi v Německu četná vyšetřování v 90. letech. Podezření ze spolupráce s komunistickými tajnými službami, z obchodu s nekontrolovanou krví i z uplácení bavorského Červeného kříže. Zajímal policii, tajné služby, hodně o něm psaly německé noviny.

A tady začíná první Urbanův problém. Šťáva mluví a mluví a s přehledem všechna obvinění vyvrací. Nikdo mu totiž neoponuje. Čtenář najde v první části spoustu zajímavých odhalení, daných do souvislostí. Svět 80. let, kdy se hroutil komunismus a západní investoři cítili novou příležitost, byl opravdu ohromující a Urbanovi se to podařilo skrze Šťávu alespoň trochu zachytit. Ale až skoro do poloviny knihy se nedozvíme nic o českých kšeftech, které dnes možná povedou k vyplacení zmíněného miliardového odškodnění.

Vyšetřovací komise

Druhá polovina knihy už zmiňuje současnost. Tedy vše, co se dělo kolem Diag Human od roku 1990. Šťáva se pokusil prosadit na českém trhu s krevní plazmou, ministerstvo zdravotnictví s ním nejprve jednalo, podepsalo nějaké smlouvy, ale poté co se ministr zdravotnictví Martin Bojar dozvěděl o Šťávově podivné minulosti, z kontraktu vycouval. Od té doby se táhne spor státu se Šťávou: kolik mu zaplatit na ušlém zisku, nebo jestli vůbec něco zaplatit?

Urban přesvědčivě mapuje rozhodnutí tuzemských ministrů, úředníků, jejich viny i dobré kroky. Hodně se soustředí na práci poslanecké vyšetřovací komise, která se případem zabývala na počátku tisíciletí, na kroky ministryně zdravotnictví Marie Součkové a na zmíněného Zdeňka Koudelku. Ale čtenář má další problém.

Zatímco Šťáva má v knize luxusní prostor, tuzemští aktéři skoro nemluví. Někteří Urbana odmítli, ale i ti, kteří s ním mluvili, jsou citováni jen minimálně a v textu jsou spíše zesměšňováni. To do seriózní knihy nepatří. Třeba fakt, který na nahrávkách jednání komise prokazuje, že se poslanci neumí k problému vůbec vyjádřit, je smutný, ale nezaslouží si ironii, nýbrž chladný odstup.

Kniha má ještě jednu vadu. Je dost nepřehledná. Urban není zkušený investigativec a snaží se do textu dostat co nejvíc informací. Vždy ke škodě plynulého čtení. Jen namátkou, na straně 239 začíná text zmínkou o události z roku 2006, na následujících sedmdesáti řádcích se ocitneme v roce 1998, pak najednou o dva roky později, to vše lemováno různými odkazy na desítku jmen, která nám většinou nic neříkají. Oči chtějí běžet po řádcích, ale není se čeho zachytit. Po pečlivém přečtení dvou stránek přitom zjistíme, že jsme mohli text v podstatě přeskočit. Kdo to neudělal, je soustředěním tak utahaný, že se mu ani nechce pokračovat.

Urbanovu knihu určitě není možné vzít si na dovolenou. Není to ani čtení pro volné večery. Přelouskne ji jen čtenář, kterého problém opravdu zajímá, který se chce dozvědět více o souvislostech nejen případu Diag Human, ale celé doby divoké tuzemské privatizace 90. let a neschopnosti a nechuti politiků se s ní později vyrovnat. Na druhou stranu, právě takového seriózního zájemce může odradit agresivní prvoplánový název knihy i obálka, která v první řadě evokuje grafiku úvodních titulků k americkým béčkovým filmům.

Jan Urban: Tunel plný krve aneb kauza Diag Human (trochu jinak), Gema Art, 272 stran.