Kapybara, Ikaros a duše koně

V devadesátých letech měli všichni velké oči. Mluvit a mluvit a mluvit do všeho se chtělo všem. Jeden dnes slavný z Ostravy vzešlý malíř dokonce prohlašoval, že o tvaru hald by měli rozhodovat umělci, aby to nebyly jen takové fádní valy a kužely, ale cosi zajímavého a srandovního zároveň. Útlum těžby ve městě však vzal téhle tvůrčí cestě perspektivu. Ale nápadů jsme měli fůru i tak. Jedním z nich bylo vztyčit v Ostravě jezdeckou sochu, která tu zatraceně chybí. V Praze Václav, v Táboře Žižka, ve Vídni Franz Josef, v Olomouci dokonce Caesar a v Ostravě jen pěší milicionář – a toho ještě odstranili. Našemu městu chybí muž na koni, a proto je takové skleslé, říkali jsme si a pověřili jsme přátele Pavla a Helenu, aby vytvořili model, jehož realizaci pak už v nastalé svobodě snadno prosadíme. Tak jsme si tu svobodu tehdy ještě představovali. Nebylo nám však jasné, kdo by na koni měl sedět, který ostravský hrdina by měl být do této nietzscheovské pózy vyzdvižen, a tak jsme se rozhodli zatím jen pro koně, který bude výzvou k nadčlověčímu vyšvihnutí.

Pavel a Helena odjeli na venkov pracovat na modelu. Oba byli a jsou skvělí figuralisté. Elegance Pavlových figur atletů, jelenů a lvů je dnes pověstná, a přece jim ten ostravský kůň nějak uhnul pod rukama. Nemohli jsme si pomoct, přišlo to jaksi samo, říkali s rozpačitými úsměvy a vybalovali model z hnědého papíru. Na stole stálo cosi křivonohého s prověšeným břichem, velkou hlavou a hroznými čelistmi. To není kůň, vykřikl jeden z přítomných: To je…to je kapybara! Ano, byla to kapybara s výrazem komunistického tajemníka nebo prasete u koryta. Co jste to, sakra, vyrobili? osopili jsme se na autory. No, my jsme si pořád představovali, co by mělo stát před radnicí, a vyšlo nám tohle. Inspiraci holt neporučíš.

Kapybara skončila jako kuriózní exemplář ve sbírce a před radnicí dnes stojí vaudevillový bronzový Ikaros s nízkým čelem a modrýma skleněnýma očima. Tedy přece jen nakonec cosi zajímavého a srandovního zároveň – pubertální dívky se tam prý chodí fotit s jeho bronzovým údem a posílají ty fotky kamarádům po internetu. A ten chlapík Ikaros je přitom v dokonalé bakchantské pohodě, on ví, že nikdy nespadne na držku, on totiž pro jistotu nikdy nevzlétne.

Ale to neřeší problém koně, který si vždy naléhavě uvědomím při pohledu na ostravský znak. Hřebec bílý jako sníh se odráží ke skoku do blankytu, v němž se vznáší květ života. Kde by se tady v černém městě uhlí a železa vzal? A v tom mi to dojde. A taky pochopím jakou sochu potřebujeme. Ten koníček bílý, ten už není tady, ten už nešlape tuhle zem. Už to má za sebou. Vzpomenu si na nebohé důlní soumary vláčející po tmě vozy s uhlím. Na koně, kteří z dolu vyšli už jen nohama nahoru. Takovou sochu postavte! Herku černou od uhlí, jak z posledních sil vláčí přetíženou káru, obrací své poloslepé oči tam, kde by mělo být nebe, a vidí jen kamenný strop. Ale kdo to umí? Kdo zachytí ten moment, kdy bílá duše letí ven z černého dolu?

Autor je spisovatel.

Příští týden píše Jiří Kratochvil.