Boty a značky

Jízda neznačenou cestou v románu Anny Zonové.

Když Anna Zonová před šesti lety vydala debutovou prózu Červené botičky (2001), překvapila tím, že má prokazatelně o čem psát. To u nás není běžné. Objevila poválečné moravské Sudety, což byla pro českou literaturu opravdová terra nova, dala se vést drsnou povahou této krajiny a jejích lidí, napsala povídky pravdivé a živé. Následující román Za trest a za odměnu (2004) měl napětí zakódováno už v názvu: společnost moravských Sudet vytvářeli po vyhnaných Němcích nuzní přistěhovalci, pro něž nová životní příležitost mohla zprvu působit jako odměna, zatímco pro druhé byla od počátku trestem.

V novém románu Boty a značky je oproti předchozím knížkám charakteristické prostředí poněkud potlačeno. Do popředí se víc tlačí příběh. Zonová v něm tentokrát sleduje obtížnost komunikace mezi lidmi, zejména mezi nejbližšími.

Albín na sestupu

Autorka román symbolicky dělí na dvě hlavní části: první nazvala Řvaní, druhou Ticho. Ono řvaní nelze v textu přehlédnout, ani kdyby na ně autorka neupozornila názvem. Postavy se totiž nedorozumívají jinak, než že na sebe právě řvou nebo ječí. Nikde, ani v nemocnici, se nemluví normálně, i sestry vřískají, dokonce také lékaři vřeští. Čekali bychom, že se zesíleným hlasovým projevem se budeme setkávat jenom ve vypjatých situacích, zejména pokud jde o životní partnery. Jenže řvaním na sebe reagují v textu téměř všichni. Pouze kontakt hrdiny jménem Albín s jeho retardovaným bratrem, kde jde o bezelstný vztah prostý společenských ambicí, je téměř něžný.

Anna Zonová vsadila na román spíše psychologický, postupně odhaluje vnitřní nejistotu svého hrdiny, který „samolibým tónem a řvaním přehlušoval nejistotu v sobě“. Albín je člověk, který se ocitl na sestupu. Doposud to byl úspěšný muž, který se zapojil do chlapské hry, chtěl být úspěšný a něčeho dosáhnout: ředitelem byl už za minulého režimu a ještě vyšší ředitel je v režimu novém. Nicméně neúspěšným manželem byl v obou. Se svou extravagantní ženou Eddou ani s vlastními dětmi si nerozuměl a nepomohlo mu v tom ani ono vzájemné řvaní, neboť se kvůli němu neslyšeli. Jak říká Edda: „Přestanu se jím zabývat. Tak jako on mnou. Neslyší, co říkám, i když ječím sebevíc. A přitom on ode mne očekává empatii, pohlazení. A co já, nic?“

Zprostituovaný chlap

Byl tedy Albín vůbec úspěšný muž? Vždyť porozumění s vlastní ženou prožíval, jen když si perverzně oblékl její použité kalhotky a tepláky na nahé tělo. Snad jenom tehdy měl pocit, že by mohl pochopit její svět. A ještě vnímavější k ní byl v jejích botách, v nichž cítil „Eddin pot, skrčené malíčky a její upravené nehty… Pokud jsem byl v Eddiných botách, byl jsem jí nejblíže a chápal jsem i to, co nedokážu říct a vyjádřit. Dokázal jsem se vcítit do jejích bolestí hlavy, podbřišku a také nohou. Úplně jsem se hroutil z té představy.“

Už na počátku románu se objeví prapříčina Albínových vzestupů a pádu. Uvědomí si totiž, že byl v organizaci. „Jedno jaké. Ale byl jsem tam. Žena to ví: Zprostituovaný chlap, řvala po mně. A nepřestávala. Ona samozřejmě nebyla v ničem. Jistě ne promyšleně. Nedokáže se totiž přizpůsobit řádu. A vedení. Já rovněž ne. Ale myslel jsem, že mi to pomůže. Zapojit se. Nestát vně. Mimo. Myslel jsem si, že je to snadné se všemi. I s tebou. Omyl jsem poznal až později. Protože já jsem zůstal sám. I v té proorganizované mase.“

Snad jedině s milenkou si Albín zdánlivě rozuměl, protože ta přistupovala na onu velkou hru a utvrzovala mu jeho společenský status úspěšného muže a manažera. Ale i milenka ho během jeho sestupu opustila. Ostatně má člověk, který ztratil postavení, vůbec právo na milenku?

Albín prohrál vlastním strachem, osamocením, nejistotou, kterou mu kompenzovala zvrácená péče o boty, jež se objevují v titulu knihy. Symbolem jeho definitivního pádu je pak ztráta životní orientace, v celém románu symbolizovaná jízdou podle značek, jež vroubí všechny cesty. A největším ponížením cesta pěšky podél pole v botách tak zablácených, že když Albín dojde do Dolního Žlebu, řidič ho nevpustí do autobusu.

Řvaní je v románu exponováno tak silně, že je nelze snad ani brát jako skutečné. Určitě má u Zonové symbolickou funkci a působí jako stylistická figura stejně jako krátké věty, z nichž jsou často vysunována adjektiva do následující samostatné jednočlenné věty: „Mohl jsem pokračovat ve své práci. Náročné.“ Působí to významněji, než kdyby stála u substantiva, jak je v jazyce běžné. Uvedl jsem stylistická figura, ale ona to zdaleka není jenom záležitost jazyka a stylu. Autorka si tentokrát dala záležet, aby vyprávění nevedla lineárně, a příběh komponuje velmi rafinovaně. Je tu sice základní osnova, jež je poměrně jednoduchá, ale prokládají ji neustálé návraty, které zdánlivě působí, jako by probíhaly v tu chvíli, kdy jsou vyprávěny.

K Albínovu příběhu Anna Zonová v nové próze přistupuje drsně, ale přes veškeré to řvaní jde o povídání velmi kultivované. Tak to u nás umí málokdo.

Anna Zonová: Boty a značky, Torst, 164 stran.