Císař na objednávku

Každému ze sedmi popravujících vojáků vložil do dlaně zlatou minci s prosbou, aby mu nestříleli do obličeje. A přestože mu pak prolétly čtyři kulky hrudníkem, musel ještě dostat ránu z milosti. Tak zemřel před sto čtyřiceti lety, 19. června roku 1867, Maxmilián I., císař mexický, mladší bratr Františka Josefa I., nástupník rakousko-uherského trůnu.

Jeho příběh je podivuhodný nejenom díky bizarnímu způsobu, jakým byl na mexický trůn dosazen, ale i kvůli české účasti na jeho výpravě. Do Mexika ho tehdy doprovázel dvorní lékař dr. Basch z Karlových Varů, přírodozpytec Billimek z Nového Jičína, kterého Maxmilián jmenoval ředitelem mexického Národního muzea, nebo osobní lékárník dr. Kaska z Plzně, který se později postaral o převezení Maxmiliánových ostatků zpátky do Evropy. A taky asi tisícovka členů dobrovolnického rakousko-belgického sboru, mezi kterými sloužili i Češi.

Tuto jednotku sice Maxmilián krátce před svou porážkou poslal domů, legenda ale praví, že v Mexiku zůstala její česká kapela, která naučila Mexičany hrát dechovku a milovat českou polku natolik, že se stala součástí národní tradice.

Jak se ale Maxmilián do Střední Ameriky vůbec dostal? Roku 1864 mu nabídly mexickou korunu tamní konzervativní kruhy, které chtěly svrhnout liberálního prezidenta Benita Juáreze, jenž je omezil na moci i majetku. Nabídku podpořil francouzský vůdce Napolen III., jehož jednotky v tu dobu drancovaly Mexiko pod záminkou nesplácení mexického zahraničního dluhu, a přidal se i anglický a španělský monarcha. Maxmilián se tedy nenechal přemlouvat.

Měl ostatně dva důvody, proč přijmout tuto výzvu. Prvním byly jeho ambice a utopická vize liberální formy monarchie, pro kterou se nadchl právě díky přátelství s Napoleonem III. Druhým byla žárlivost jeho bratra, rakousko-uherského monarchy Františka Josefa I. Ten se obával, že se Maxmilián chopí svého nástupnického práva, a nelibě nesl i jeho lidovou popularitu, kterou si Maxmilián vysloužil jako vicekrál lombardsko-benátského panství.

Organizační a vladařské schopnosti ale prokázal už dříve – jako vrchní velitel rakouského námořnictva, které úspěšně reorganizoval. V letech 1857–1859 dokonce vyslal fregatu Novara na cestu kolem světa a sám se zúčastnil výprav do Brazílie, Austrálie nebo na Tahiti.

Přivítání v mexickém přístavu Veracruz roku 1864 ale nevěštilo nic dobrého. „Císař i císařovna ustrnuli se prý nad tím, jak chladně uvítáni byli,“ psal roku 1864 český list Hlas. „Zvláště císařovna nemohla prý vždy ukrýti známky slzí, jež vyronila nad takovým způsobem uvítání.“ Charlottu určitě nerozveselil ani příchod do rozstříleného královského paláce a zjištění, že žádná mexická dvorská společnost málem neexistuje a že pokoje jsou plné štěnic, kvůli kterým musela s Maxmiliánem spát první dny na kulečníkovém stole.

Stejně nepříjemné bylo ale rozčarování konzervativců nad Maxmiliánovým liberálním smýšlením a reformami, ať už se týkaly soudnictví, školství a obzvlášť církve. Maxmilián se tak okamžitě dostal do kleští. Na severu země se navíc začala znovu dávat dohromady armáda Benita Juáreze, a poté co se v Severní Americe blížil konec války Severu a Jihu, stáhl z Mexika svoje jednotky Napoleon III., protože se bál americké intervence. Maxmilián osaměl.

Jak závratně získal mexickou korunu, tak o ni měl přijít. Charlotta se rozhodla vyjet do Evropy žádat o pomoc, ale nikdo jí nepomohl, a navíc kvůli psychické nemoci zešílela. Zprávu o tom, jak se její manžel opevnil se zbytky vojska ve městě Querétaro a jak ho zradili jeho dva generálové, nikdy nepřijala. Benito Juárez odmítl všechny prosby evropských monarchů – nad Zvonkovým vrchem Querétara se rozezněl umíráček.