Nenechte to zarůst

Podobně jako putovali bizoni Severní Amerikou, táhla kdysi stáda býložravců také Evropou. Přítomnost praturů, zubrů či divokých koní se přitom projevovala nečekaným způsobem: bránila rozvoji lesa. Podobnou úlohu sehrávali také bobři. Přičtěme k tomu vítr, záplavy, požáry.

Výsledkem těžko mohl být spojitý, vzrostlý les. Pohlédneme-li do pravěku, do časů, po poslední době ledové, spatříme krajinu, kde se v jemné mozaice střídá parková „savana“, husté křoviny a konečně – na místech nehořlavých a špatně přístupných pro velká zvířata – stinné lesy, jaké známe dnes.

Ochranáři se po generace snaží chránit „přirozené“ prostředí. Jenže, co to vlastně je? Jako přírodovědce nás zaujalo, když se v Respektu nedávno objevil článek chválící vznik takzvaných bezzásahových lesních rezervací, jakýchsi „nových pralesů“ (Respekt č. 28). Těší nás, že se ochrana přírody v českých lesích stává diskutovaným tématem. Paušální podpora minimálních lidských zásahů, charakterizovaná přístupem „nechte to zarůst“, je však pro přírodu podobně nebezpečná jako často kritizované smrkové plantáže. Vzniká totiž otázka, co vlastně v takové bezzásahové oplocence vznikne.

Příliš malý truhlík

Jistě všichni souhlasí, že nemá smysl ponechat přirozenému vývoji třeba truhlík za oknem. Cítíme, že není dost velký.

Co tedy o něco větší truhlík, dejme…