Šlapu, ani nevím jak

Proč potřebuje profesionální fotbalista několik dní odpočinku po utkání, jež trvá devadesát minut, a špičkový cyklista, který šlapal více než pět hodin, pouze jednu noc? Odpověď je jednoduchá a jako každý rok v tuto dobu ji už tradičně nabízejí případy vyloučených závodníků legendární soutěže Tour de France.

Aby ten závod lidský organismus vůbec vydržel, musí se naládovat koktejlem z kortikoidů, testosteronem anebo čerstvou krví obohacenou hormony. Dlouhá léta už vědí všichni, že se pak líp šlape za vítězstvím, slávou i velkými penězi, jež Tour logicky doprovází.

A z této logiky také vyplývá zákonitý jev: Jestliže se kvůli Tour dopovalo loni, předloni, zkrátka už před dávnými lety, proč by tomu mělo být letos jinak? Každý přece ví, že síla zvyku nám dodává tak potřebnou psychickou jistotu.

I obyčejný smrtelník zkoprní, když si cestou do práce uvědomí, že plastový pytel s odpadky nehodil do popelnice, ale drží ho v ruce na zastávce autobusu.

Natož profesionální feťák na kole. Silnice před ním prudce stoupá vzhůru do Alp a náhle děsuplná myšlenka, že nemá v žílách ani slzu. Krve by se v něm nedořezal. Pytel na zastávce lze vydávat za příruční zavazadlo, ale obalamutit navyklé tělo, že to dneska zvládne bez dávky, nejde. A ono to opravdu nejde, jak dokazují lékařské zprávy, aby i sebelépe trénované tělo současnou podobu Tour vydrželo.

Tak proč pořád moralizovat, rozhořčovat se, kázat o fair play? Naopak těšme se na dobu, a neustále sofistikovanější povzbudivé látky to slibují, kdy se slavný závod pojede nonstop a lidským okem nezachytitelnou rychlostí.

Třeba právě okolo autobusové zastávky, kde si normální člověk sedne na svůj pytel s odpadky a bude rád, že neškodně blbne jen jednou za čas.