Král Ubu

Vyšel přepečlivý rozbor Grossmanovy divadelní inscenace.

Zlatá šedesátá léta dnes představují v mínění české veřejnosti až blahoslavenou éru. Mají punc nedotknutelného, kultuře zaslíbeného období, kdy bylo u nás téměř vše možné a přitom na to stát dával velké peníze. Není to úplná pravda. Šedesátá léta byla v dobrém slova smyslu otevřenou Pandořinou skřínkou, kdy již bylo možné se po předchozí stalinistické dekádě vymezovat kriticky a do jisté míry otevřeně zastávat jinou pozici, než jakou měli „ti nahoře“. Nicméně jejich idealizace spojená se sentimentem zamazává velké diferenciace.

V oblasti divadla to tak například vypadá, jako by byl tehdejší divadelní tábor zcela jednotný a měl více mezinárodně ceněných osobností, než jaké nabízí naše současná scéna. Fundovaný pohled na tvorbu výjimečného režiséra, dramatika, filozofa a kritika Jana Grossmana (1925–1993) a jeho přelomovou inscenaci z Divadla Na zábradlí Král Ubu z pera Kateřiny Miholové není jen důslednou analýzou jednoho opravdu důležitého díla, ale právě i sondou do problematičnosti státem definované role umění v šedesátých letech.

Sarkastická rozbuška

Československé divadlo šesté dekády mělo tři hlavní linie: kromě té oficiální činoherní ještě hravě groteskní s mírnými prvky dada (jako například Semafor či Ypsilonka) a intelektuálně náročnou a pravděpodobně nejprofesionálnější, kterou vedle Jana Grossmana zastupoval Alfréd Radok, Jan Kačer nebo Otomar Krejča.

Kateřina Miholová se ve své studii (původně ji psala jako disertační práci) zaměřila na detailní popis jedné události velmi plasticky a z různých úhlů. Trefně tak vykreslila nejen sílu inscenace Král Ubu z roku 1964, na níž se Grossman podílel společně se scénografem Liborem Fárou, dramaturgem Václavem Havlem a hudebníkem Zdeňkem Šikolou, ale i atmosféru svobodně se nadechující epochy, v níž však stále probíhal důsledný boj o pozice mezi ortodoxními komunisty, reformním křídlem a natolik zapřisáhlými odpůrci celého režimu, jakými byli právě Grossman s Havlem a Fárou. Tuto polarizaci potvrdilo následné normalizační odstavení umělců zcela na okraj a v knize ji skvěle ukazují dlouze citované dobové kritiky.

Ve své době byl Král Ubu nesmírně důležitým počinem. Jan Grossman v inscenaci mistrně detabuizoval oblast zvůle, měšťácké touhy po moci, politických procesů a hlouposti spojené s brutalitou vládců. A přitom se dokázal vyhnout povrchním pojmenováním a imitacím konkrétních státních představitelů či dějů. Oproti dadaistickým výstřelkům jiných divadel malých forem

přinesl Grossman do českého prostředí nebývalý tón rozrušování hranic různých divadelních disciplín. Smísil filozofickou hloubku své koncepce s morfologií dryáčnického divadla, aby Jarryho drama představil jako groteskní kritiku stalinismu a totalitarismu vůbec. Zvolil krutě sarkastický tón opřený o základ své skeptické zkušenosti s tehdejším režimem i evidentní čtenářské zážitky s Beckettovými dramaty, v nichž se člověk ocitá na konci svých možností.

I přes veškerou hravost a až komediální charakter lze z Krále Ubu dodnes cítit Grossmanův úzkostný pohled, existenciální tíseň z role jedince vrženého do nelítostné politické mašinerie a zmrzačené kultury.

Věcně braná absurdita

Je přitom jasné, že Král Ubu nebyl jen mimořádně odvážným počinem v souvislostech tehdejšího divadelnictví. Přelomový byl i pro samotného Jana Grossmana, který v něm reagoval také na zkompromitovanou uměleckou obec a navazoval tak na přervanou prvorepublikovou avantgardní tradici. Zároveň odmítl redukci Krále Ubu na čistě politické dílo ve formě obvinění režimu.

Podvratný tón inscenace byl tehdy velkou rozbuškou (i kvůli své neotřelé a nelíbezné výtvarné estetice) – po invazi byla hra zakázána a její záznam se zachoval jen díky prozíravosti televizního technika, který vytvořením tajné kopie zabránil zničení nahrávky. Jak ale ukazuje kniha Kateřiny Miholové, beze zbytku by inscenace fungovala i dnes.

Tak jako stále fungují Grossmanem pionýrsky prosazované režijní principy, které dokážou kreativně pracovat s minimem prostředků. Železná postel připomínající nemocniční válendu je jak obyčejnou postelí, tak řečnickou tribunou pro vojevůdce nebo mostem, na němž stojí svatý. Téměř žádná omezení tu neplatí. Miholová rozebírá specifický typ groteskního a lidového herectví, které na scéně fungovalo v systematicky přesně rozvrženém plánu díla, aniž by ztratilo dar spontánnosti a významové otevřenosti. A soustředí se i na uplatnění aktivně užívané Fárovy scénografie v rouchu estetiky smetiště.

Grossmanova režijní koncepce byla velmi specifická i v rámci dobového českého zaujetí absurdním divadlem. Režisér se totiž správně rozhodl nehrát absurdní drama absurdně, ale naopak velmi věcně. Absurditu tak tvůrci inscenace vyjevili natolik univerzálně, že její reflexe fungovala i ve svobodných poměrech za našimi hranicemi, když s ní soubor Divadla Na zábradlí úspěšně projel pořádně velký kus západní Evropy.

Vstanou noví Grossmanové?

Přestože byl režisér Grossman též filozofem, teoretikem a kritikem, jeho stěžejní dílo nepůsobí jako umrtvující aplikace konceptuálních postulátů na živé umění. Naopak. Velká porce imaginace, významová otevřenost, spontaneita a otevření se herecké improvizaci v čele s Janem Libíčkem v roli Krále Ubu dokládají, nakolik iniciační osobností Grossman byl. Jak velký respekt k dílu a svým spolupracovníkům dokázal chovat.

Složitost a propracovanost světa Jana Grossmana si bude adekvátního následovníka v českém prostředí ještě hledat. Doufejme, že na něj nebudeme čekat dlouho. A že nás příliš dlouhý čas nedělí ani od textů, které by rozebraly i další Grossmanova klíčová režijní díla jako Maryšu nebo Dona Juana, jež v osmdesátých letech realizoval v Hradci Králové, nebo Havlova dramata z počátku let devadesátých, kdy se Grossman opět vrátil do pražského Divadla Na zábradlí.

Snad budou tyto popisy v budoucnu stejně důkladné a přínosné jako právě kniha Král Ubu od Kateřiny Miholové. Ta je vydána s anglickým překladem a interaktivním CD, na němž se nacházejí všechny dostupné recenze, scénografické návrhy a dokumentární televizní záznamy inscenace.

Je to velká splátka dluhu Janu Grossmanovi, který se na rozdíl od Krejči či Radoka zatím nedočkal velké monografie. A zároveň je to zasvěcený pendant k loni vydanému televiznímu záznamu Krále Ubu na DVD.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Kateřina Miholová: Král Ubu, Kant, 206 stran.